15

Extrémní altruismus

PRINCETON – Před více než 40 lety jsem v eseji nazvané “Hladomor, bohatství a morálka“ pozval čtenáře, aby si představili, jak procházejí kolem mělkého rybníčku a vidí malé dítě, co do něj spadlo a topí se. Snadno byste to dítě mohli zachránit, ale zničily by se tak vaše nové, drahé boty. Bylo by špatné dítě ignorovat a jít dál?

Když se posluchačů ptám, ať zvednou ruku, obvykle jednoznačně tvrdí, že dát přednost vlastním botám by bylo špatné. Já poté poukazuji na to, že darováním na charitu, která chrání děti v rozvojových zemích před malárií, průjmy, spalničkami či nedostatečnou výživou, můžeme zachránit dětský život všichni.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order's fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

Je to jednoduchý argument, dokud si neuvědomíme, že přispěním charitě k zachránění dítěte máme příležitost zachránit další a další a další. Musíme tedy všichni přestat utrácet za luxusní věci, abychom tak mohli zachránit další život, dávat až do momentu kdy z nás dávání učiní stejně chudé, jako jsou ti, které zachraňujeme?

Můj příklad záchrany topícího se dítěte rezonuje v názvu nejnovější knihy Larissy MacFarguharové, Strangers Drowning. Jádrem knihy je série profilů lidí, kteří žijí podle velice náročných morálních standardů. A stojí za to na profily některých osob v knize MacFarquharové nahlédnout.

Dokonce jako dítě cítila Julia Wiseová, že pokud je každá osoba stejně cenná, neměla by se starat o svou pohodu více než o pohodu kohokoliv jiného. Pokud by někdo jiný mohl získat více prospěchu z peněz, které by Julia utratila za zmrzlinu, bylo by lepší, kdyby ty peníze té osobě dala. Julia začala své úspory dávat charitám jako je Oxfam. Když se zamilovala do Jeffa Kaufmana, shodli se, že budou darovat velkou část toho, co vydělají – v současné době je to zhruba polovina jejich příjmů. (Wiseová bloguje na www.givinggladly.com).

Kimberly Brown-Whaleová byla pastorkou v kostele v Essexu, Maryland, když viděla ve zprávách reportáž o mladé ženě, která potřebovala transplantaci ledvin. Bez velkého přemýšlení nabídla jednu svou ledvinu. Ačkoliv se ukázalo, že není vhodným dárcem pro tuto konkrétní mladou ženu, zeptala se jí sestra, jestli by nebyla ochotná darovat někomu jinému. Souhlasila a přidala se tak k rostoucímu počtu těch, co darují ledviny cizím lidem. (Vím o jedné, kterou k tomu dovedla diskuze nad “Hladomor, bohatství a morálka“ v hodinách filozofie)

Během jedné deštivé noci narazil Baba Amte, syn bohatého indického vlastníka půdy, na umírajícího malomocného. Baba překonal svou počáteční nechuť a strach z chycení choroby a zakryl malomocného před deštěm. Zkušenost z toho s ním zůstala a dovedla ho až k založení kolonie malomocných. Během pár let zde žilo několik tisíc malomocných a lidí s dalšími postiženími v prosperující komunitě. Když Baba zemřel, jeho syn v této práci pokračoval.

Sue Hoagové bylo 12, když četla knihu o rodině, která adoptovala několik chudých dětí a od té doby to chtěla udělat také. Když potkala a vdala se za Hectora Badeau, rozhodli se mít dvě vlastní děti a dvě adoptovat. Tak i udělali, ale nemohli se zbavit vědomí, že byly i další děti zoufale potřebující dobrý domov – děti, u kterých byla adopce nepravděpodobná kvůli jejich postižení, rase, věku, či minulému násilí. Hoagová a Badeau vůbec nebyli bohatí, ale skončili s rodinou 20 adoptovaných dětí, stejně jako jejich dvou biologických.

MacFarquharová proplétá tyto profily s diskuzemi o přístupu k altruismu, který vyjádřili, mimo jiné, Bernard Mandeville, Adam Smith, Immanuel Kant, Charles Darwin, a Sigmund Freud. Mnozí z těchto myslitelů nebyli altruismu naklonění, nebo dokonce popírali, že existuje. Když MacFarquharová řekla svým známým, že píše knihu o “dobrodincích,“ zjistila, že se necítili dobře s myšlenkou, že někteří lidé nejen mluví, ale také žijí podle extrémně náročných morálních principů. MacFarquharové přišel nesouhlas matoucí – proč zkrátka neobdivujeme lidi, co dělají tolik pro ostatní, místo abychom je zavrhli jako “divné“?

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Odpovědí možná bude, že sami také cítíme, že bychom měli žít více eticky, a lidé popsaní v Strangers drowning jsou živoucí výtkou k našemu způsobu života. Pokud mohou žít podle vyšších morálních principů, tak bychom mohli i my. Pokud bychom věřili, že všichni altruisté jsou pokrytci, nemuseli bychom se cítit tak špatně; ale Strangers drowning demonstruje, že tento komfortní dojem je chybný.

Existují lidé, kteří své životy zasvěcují druhým, bez jakékoliv jiné odměny než vědomí, že pomáhají druhým a jednají podle vlastních hodnot. Mnoho z nich shledává své životy neuvěřitelně obohacující a naplňující. Ale proto to nedělají.