Italská vláda před několika dny padla, když prohrála parlamentní hlasování o vyslání italských jednotek do Afghánistánu, zatímco Velká Británie a Dánsko oznámily, že začnou stahovat své vojáky z Iráku. Bushova administrativa sice vysílá do Iráku dalších 21 000 vojáků a naléhá na vyslání dalších spojeneckých vojsk do Afghánistánu, avšak spojenci USA odmítají americkou blízkovýchodní politiku. Jsou totiž stále více přesvědčeni, že v jakémkoliv asymetrickém konfliktu mezi státy – jakkoliv mocnými – a ozbrojenými povstalci motivovanými náboženským zanícením bude „vítězství“ silně pomíjivé.
Rumsfeldovo dogma vojenské „transformace“ – technologického vylepšení vojenských kapacit tak, aby umožňovalo rozhodující vítězství s nasazením menšího počtu vojáků – v Iráku křiklavě selhalo. Stejně tak nedokázal Izrael navzdory drtivé technologické převaze porazit v Libanonu Hizballáh. Za 33 dní dopadlo na severní Izrael více raket a střel než na Velkou Británii za celou druhou světovou válku. Izraelci tedy dnes musí počítat se zbrusu novým fenoménem: asymetrickou entitou zvanou Hizballáh, jejíž palebná síla je srovnatelná se státem.
Urputná debata o tom, zda zvýšit nasazení amerických pozemních sil v Iráku, proto neřeší podstatu věci. Ani sovětská zkušenost v Afghánistánu v 80. letech, ani dnešní zkušenost NATO neospravedlňují tvrzení, že počet vojáků je tím, na čem na moderním bojišti záleží nejvíce. Neexistují-li geostrategické vojenské frontové linie, jak tomu bylo v Kosovu, v Afghánistánu i v Iráku, pak se masa nerovná vítězství. Představa slavného vojenského myslitele Carla von Clausewitze, podle níž jsou „těžištěm“ války rozhodující bitvy, se jednoduše netýká konfliktů, které žádné viditelné „těžiště“ nemají.
Italská vláda před několika dny padla, když prohrála parlamentní hlasování o vyslání italských jednotek do Afghánistánu, zatímco Velká Británie a Dánsko oznámily, že začnou stahovat své vojáky z Iráku. Bushova administrativa sice vysílá do Iráku dalších 21 000 vojáků a naléhá na vyslání dalších spojeneckých vojsk do Afghánistánu, avšak spojenci USA odmítají americkou blízkovýchodní politiku. Jsou totiž stále více přesvědčeni, že v jakémkoliv asymetrickém konfliktu mezi státy – jakkoliv mocnými – a ozbrojenými povstalci motivovanými náboženským zanícením bude „vítězství“ silně pomíjivé.
Rumsfeldovo dogma vojenské „transformace“ – technologického vylepšení vojenských kapacit tak, aby umožňovalo rozhodující vítězství s nasazením menšího počtu vojáků – v Iráku křiklavě selhalo. Stejně tak nedokázal Izrael navzdory drtivé technologické převaze porazit v Libanonu Hizballáh. Za 33 dní dopadlo na severní Izrael více raket a střel než na Velkou Británii za celou druhou světovou válku. Izraelci tedy dnes musí počítat se zbrusu novým fenoménem: asymetrickou entitou zvanou Hizballáh, jejíž palebná síla je srovnatelná se státem.
Urputná debata o tom, zda zvýšit nasazení amerických pozemních sil v Iráku, proto neřeší podstatu věci. Ani sovětská zkušenost v Afghánistánu v 80. letech, ani dnešní zkušenost NATO neospravedlňují tvrzení, že počet vojáků je tím, na čem na moderním bojišti záleží nejvíce. Neexistují-li geostrategické vojenské frontové linie, jak tomu bylo v Kosovu, v Afghánistánu i v Iráku, pak se masa nerovná vítězství. Představa slavného vojenského myslitele Carla von Clausewitze, podle níž jsou „těžištěm“ války rozhodující bitvy, se jednoduše netýká konfliktů, které žádné viditelné „těžiště“ nemají.