Proč se ke znásilnění přistupuje jinak?

NEW YORK – V době, kdy se v mezinárodních sdělovacích prostředcích propírají obvinění ze sexuálních deliktů, která švédská prokuratura vede proti zakladateli serveru WikiLeaks Julianu Assangeovi, si jeden mediální úzus zasluhuje bližší pozornost. Assangeho známe jménem. Dvě Švédky, které proti němu vznesly obvinění, jsou však vytrvale označovány pouze jako „slečna A“ a „slečna W“ a jejich snímky jsou rozostřené.

Mediální organizace tvrdí, že je k této politice vede respekt k údajným obětem. Tytéž organizace by však nikdy neinformovaly například o obviněních z podvodu – nebo i z násilí nesexuální povahy – proti podezřelému, který byl jmenován v anonymních nařčeních. Navzdory dobrým úmyslům je zajišťování anonymity v případech sexuálních deliktů ve skutečnosti pro ženy mimořádně škodlivé.

Zvyk nejmenovat osoby obviňující někoho ze znásilnění je pozůstatkem viktoriánské éry, kdy se znásilnění a další sexuální zločiny kodifikovaly a ohlašovaly způsoby předznamenávajícími naši éru. Znásilnění se pokládalo za „osud horší než smrt“ a jeho oběti – které měly zůstat až do sňatku pannami – se stávaly „poškozeným zbožím“.