3

Co brzdí ženy?

PRINCETON – Když jsem do červencového a srpnového vydání časopisu The Atlantic psala hlavní článek s názvem „Proč ženy stále nemohou mít všechno“, očekávala jsem nepřátelskou reakci od mnoha amerických žen mé generace a starších, které udělaly kariéru, a naopak pozitivní reakce od žen ve věku zhruba 25-35 let. Očekávala jsem také silnou reakci od mnoha mužů z této mladší generace – vzhledem k tomu, kolik z nich se snaží vymyslet způsob, jak trávit čas s dětmi, podporovat kariéru svých manželek a ještě si plnit vlastní plány.

Také jsem očekávala, že se mi ozvou zástupci firem s názory na to, zda mnou navrhovaná řešení – větší flexibilita pracoviště, skoncování s kulturou měření doby osobního kontaktu a „časového machismu“ a umožnění rodičům, kteří nějakou dobu nepracovali nebo pracovali na částečný úvazek, aby se po návratu do pracovního procesu plnoprávně ucházeli o špičkové funkce – lze v praxi uskutečnit, nebo jsou utopií.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Neočekávala jsem však rychlost a rozsah této reakce – téměř milion čtenářů během prvního týdne a takové množství písemných odpovědí a televizních, rozhlasových a internetových debat, že jsem je ani zdaleka nemohla všechny sledovat. A také jsem nečekala globální záběr reakce – vedla jsem rozhovory s novináři ve Velké Británii, Německu, Norsku, Indii, Austrálii, Japonsku, Nizozemsku a Brazílii a články o mém textu vyšly ve Francii, Irsku, Itálii, Bolívii, na Jamajce, ve Vietnamu, Izraeli, Libanonu, Kanadě a mnoha dalších zemích.

Reakce se samozřejmě stát od státu liší. V mnoha ohledech je článek lakmusovým papírkem toho, kde přesně jednotlivé země ve vývoji směrem k úplné rovnosti mužů a žen stojí. Indie a Velká Británie měly například silné premiérky v osobách Indíry Gándhíové a Margaret Thatcherové, avšak nyní se musí potýkat s archetypem ženského úspěchu „ženská jako chlap“.

Skandinávské země zase vědí, že ženy z celého světa k nim upírají zraky jako k průkopníkům sociální a hospodářské politiky, která ženám umožňuje být matkami a současně úspěšnými profesionálkami a která podněcuje muže k tomu, aby hráli rovnocennou rodičovskou roli, a zároveň to od nich očekává. Přesto ve Skandinávii nenajdeme v soukromém sektoru tolik manažerek jako ve Spojených státech, tím méně na špičkových pozicích.

Němci zakoušejí hluboký rozpor. Jeden významný německý časopis se rozhodl shrnout můj příspěvek do debaty slovy „žena-kariéristka přiznává, že je lepší být doma“. Jiný (o něco přesněji) vyzdvihl můj důraz na potřebu hlubokých sociálních a hospodářských změn, které ženám umožní mít rovné šance.

Francouzi zůstávají vědomě nad věcí, ba možná jsou i trochu přezíraví, jak se sluší na národ, který odmítá „feminismus“ coby protiženský americký výmysl, a přitom dokáže vysypat z rukávu manažerku tak úspěšnou a současně tak elegantní, jako je šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Příklad jejího předchůdce Dominiqua Strausse-Kahna i další historky o chování francouzských mužů, jež by se v upjatých USA jednoznačně kvalifikovalo jako sexuální obtěžování, nicméně naznačují, že o něco více feminismu a la Française by možná bylo namístě.

Odhlédneme-li od Evropy, pak japonské ženy naříkají, kolik cesty jim ještě zbývá urazit v jejich nesmlouvavě mužské a sexistické kultuře. Číňané dnes mají generaci vzdělaných a posílených mladých žen, které si nejsou jisté, zda se vůbec chtějí vdát, protože by jim manžel (a tchyně) omezil dosavadní svobodu.

Brazilky hrdě ukazují na svou prezidentku Dilmu Rousseffovou, ale současně zdůrazňují, jak velká diskriminace v jejich zemi stále přetrvává. V Austrálii, kde se vede intenzivní debata o pracovním životě, poukazují ženy na úspěch první australské premiérky Julie Gillardové, ovšem současně poznamenávají, že Gillardová nemá děti (stejně jako je nemá německá kancléřka Angela Merkelová, první žena, která stanula v čele své země).

Z globální povahy této debaty plynou nejméně tři důležitá ponaučení. Za prvé platí, že pokud „měkká síla“ znamená uplatňování vlivu díky tomu, že „jiní chtějí totéž co vy“, jak to formuluje Joseph Nye, pak ženy z celého světa chtějí to, zač americké feministky začaly bojovat již před třemi generacemi.

Za druhé platí, že Američané se – nikoliv překvapivě – mají mnoho co učit z debat, zákonů a kulturních norem jiných zemí. V mnoha jiných státech koneckonců ženy šplhají po politickém žebříčku rychleji než v USA. Spojené státy například nikdy neměly prezidentku, vůdkyni většiny v Senátu, ministryni financí ani ministryni obrany.

A konečně platí, že tato témata nejsou „ženskými otázkami“, nýbrž otázkami sociálními a ekonomickými. Společnosti, které přijdou na to, jak využít vzdělání a talentu poloviny své populace, a současně umožní ženám a jejich partnerům investovat do svých rodin, získají v globální znalostní a inovativní ekonomice komparativní výhodu.

Stamiliony žen z celého světa si pochopitelně mohou jen přát, aby měly takové problémy, o jakých jsem psala já. Minulý týden přinesl zprávu o další vraždě bojovnice za práva žen v Pákistánu, dále důkazy, podle nichž se egyptská armáda záměrně uchyluje k sexuálním útokům, aby odradila ženy od demonstrací na náměstí Tahrír v Káhiře, dále děsivou zprávu newyorského Ženského mediálního centra o tom, že syrské vládní jednotky používají sexuální násilí a hromadné znásilňování, a nakonec videonahrávku, na níž talibanský velitel za jásotu ostatních vojáků a vesničanů brutálně popravuje ženu za cizoložství.

Toto jsou jen nejextrémnější případy fyzického násilí, jemuž mnoho žen čelí. Více než miliarda žen z celého světa se však potýká s ubíjející a otevřenou diskriminací pohlaví v oblasti vzdělání, výživy, zdravotní péče a mezd.

Práva žen jsou globálním tématem největšího významu a je nezbytné zaměřovat se na nejhorší případy jejich porušování. Přesto se zkusme zamyslet i nad nedávnou věcnou reportáží zveřejněnou ve střízlivém a uznávaném americkém časopise National Journal. V článku o „washingtonských ženách“ autorka konstatovala, že ženy v americkém hlavním městě sice urazily dlouhou cestu, ale „stále čelí překážkám v kariéře, přičemž největší překážkou často bývá založení rodiny“.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Je-li založení rodiny stále překážkou v kariéře pro ženy, ale ne pro muže, pak je i tato skutečnost tématem ženských práv (a tím i práv lidských). Neexistuje žádná společnost, jíž by se globální debata o práci, rodině a příslibu rovnosti pohlaví netýkala.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.