2

G-20 v roli zachránce?

BRISBANE – Blížící se schůzka zástupců členských zemí skupiny G-20 v australském Brisbane přichází v době, kdy nejistý stav globální ekonomiky vyžaduje velká rozhodnutí. Zdaleka však není jasné, kdo vystoupí s rozhodným hlasem potřebným k vytyčení smělé agendy – a kdo se pak postaví do čela jejího uskutečňování.

Ekonomická data odhalují, že globální ekonomika je nestabilnější než kdykoliv dříve v posledních dvou letech. Kapitalismus se usilovně snaží vytvořit dostatečnou poptávku. Bohatství a příjmy jsou stále koncentrovanější, přičemž příjmy střední třídy v rozvinutém světě stagnují. Kličkování nadnárodních společností před daněmi odčerpává příjmy rozvojových zemí, což omezuje jejich schopnost investovat do vzdělání a infrastruktury. A mnohem razantnější kroky jsou zapotřebí také k vyřešení největší a nejnaléhavější strukturální slabiny ze všech – klimatických změn.

Mnoho čelních ekonomů a politiků předpovídá pokračující ekonomickou tíseň. Stephen Roach naznačil, že v postkrizové globální ekonomice „je recidiva pravidlem“; ekonom Brad DeLong zase hovoří o „důsledcích naší menší deprese“ a tvrdí, že představa zotavení eurozóny se zhroutila; a prezident Evropské centrální banky Mario Draghi připustil potřebu nejen strukturální reformy, ale i fiskální expanze za účelem zvýšení agregátní poptávky.

V srdci těchto obav leží absence trvalé poptávky potřebné k tažení růstu. Strukturální reformy – zejména na nabídkové straně – jsou sice v rozvinutých i rozvojových zemích potřebné, avšak nestačí k vyřešení toho, co bývalý americký ministr financí Larry Summers označil za „sekulární stagnaci“ – tedy obtížnosti trvale udržet poptávku na výši umožňující normální úroveň výkonu.