MOSKVA: Karikovat ruského prezidenta jako báťušku cara je v poslední době velmi populární, ale málokdo si uvědomuje, že prezident Vladimir Putin má mnohem menší moc, než kdy měli dávní kremelští despotové či pohlaváři komunistického politbyra. Jasnou známkou toho je doba, jakou Putin tráví na diplomaticky takřka neopodstatněných zahraničních návštěvách. Diplomacie však prezidentovi dává příležitost k posílení jeho kompetencí pro budoucí bitvy na domácím poli.
Omezení, jimž Putin musí čelit, nejsou ústavní, nýbrž jsou důsledkem existence tří frakcí, jež tvoří jeho vládu. První je skupina mužů z Petrohradu, napojená na FSB (nástupkyni historické KGB), v čele s tajemníkem Rady obrany Sergejem Ivanovem. Druhou skupinu představují liberální ekonomové a právníci opět z Putinova rodného města Petrohradu, zastoupení ministrem financí Alexejem Kudrinem a ministrem hospodářství Germanem Grefem. Třetí frakci tvoří „oligarchická“, obchodně orientovaná skupina vedená šéfem Putinovy administrativy Alexandrem Vološinem, premiérem Michailem Kasjanovem a tajuplným ropným a hliníkovým magnátem Romanem Abramovičem, snad nejbohatším Rusem ve věku třiatřiceti let.
Podle některých Rusů má jejich země vzhledem k těmto třem velmi viditelným dělicím liniím tři zřetelně oddělené vlády: bezpečnostní, hospodářskou a politicko-podnikatelskou. Muži z FSB se pochopitelně zaměřují na bezpečnost, zákon a pořádek. Petrohradští liberálové uskutečňují reformy tržního hospodářství. Leč tak jako v Jelcinově éře i dnes ve skutečnosti vládne oligarchická frakce, neboť má ve svých rukou celou prezidentskou správu, Radu ministrů, dvě centristické parlamentní frakce a větší část ropného, hliníkového, železničního a jaderného průmyslu Ruska.
MOSKVA: Karikovat ruského prezidenta jako báťušku cara je v poslední době velmi populární, ale málokdo si uvědomuje, že prezident Vladimir Putin má mnohem menší moc, než kdy měli dávní kremelští despotové či pohlaváři komunistického politbyra. Jasnou známkou toho je doba, jakou Putin tráví na diplomaticky takřka neopodstatněných zahraničních návštěvách. Diplomacie však prezidentovi dává příležitost k posílení jeho kompetencí pro budoucí bitvy na domácím poli.
Omezení, jimž Putin musí čelit, nejsou ústavní, nýbrž jsou důsledkem existence tří frakcí, jež tvoří jeho vládu. První je skupina mužů z Petrohradu, napojená na FSB (nástupkyni historické KGB), v čele s tajemníkem Rady obrany Sergejem Ivanovem. Druhou skupinu představují liberální ekonomové a právníci opět z Putinova rodného města Petrohradu, zastoupení ministrem financí Alexejem Kudrinem a ministrem hospodářství Germanem Grefem. Třetí frakci tvoří „oligarchická“, obchodně orientovaná skupina vedená šéfem Putinovy administrativy Alexandrem Vološinem, premiérem Michailem Kasjanovem a tajuplným ropným a hliníkovým magnátem Romanem Abramovičem, snad nejbohatším Rusem ve věku třiatřiceti let.
Podle některých Rusů má jejich země vzhledem k těmto třem velmi viditelným dělicím liniím tři zřetelně oddělené vlády: bezpečnostní, hospodářskou a politicko-podnikatelskou. Muži z FSB se pochopitelně zaměřují na bezpečnost, zákon a pořádek. Petrohradští liberálové uskutečňují reformy tržního hospodářství. Leč tak jako v Jelcinově éře i dnes ve skutečnosti vládne oligarchická frakce, neboť má ve svých rukou celou prezidentskou správu, Radu ministrů, dvě centristické parlamentní frakce a větší část ropného, hliníkového, železničního a jaderného průmyslu Ruska.