Rýsující se následnictví Ilchama Alijeva, jenž má na pozici ázerbájdžánského vládce vystřídat svého umírajícího otce Gejdara Alijeva, je znamením vítězství nepotismu v míře, o níž si ostatní postkomunističtí lídři mohou nechat jen zdát. Ázerbájdžánská dynastická politika ovsem není nikterak výjimečná. Jeden Bush se coby americký prezident prakticky stal nástupcem jiného a syn zakladatele Singapuru Lee Kwan Hew se má stát v zemi premiérem. Demokratičtí vůdci s dynastickými tužbami sužují Indii, Filipíny, Indonésii, Srí Lanku, Haiti a mnohé dalsí země.
Navzdory ,,božskému právu`` na mocenský monopol, jež si přiřkli komunisté, se jako mnohem náchylnějsí k monarchistickému přebírání moci ukázaly jiné režimy. Než se objevili Alijevové, pouze naprosto vysinutému severokorejskému Kim Ir-senovi se podařilo na rudém trůně pomazat svého syna. Jinak komunističtí patriarchové - ani jejich často o nic demokratičtějsí postkomunističtí nástupci - nepovažovali za vhodné postavit svůj rodokmen proti rozvětvené institucionální byrokracii, již po sobě zanechal leninismus. Proč?
Svou podstatou zplodil komunismus - jehož byrokracie je v zemích bývalého Sovětského svazu stále přítomná v téměř ryzí podobě - lobby a kliky s koncentrovanou silou, již si stěží může troufat překonat i ta nejsoudržnějsí rodina. Postkomunisté proto raději dosazují své potomky na lukrativní místa v komerční sféře, kde hromadí majetek v zahraničních měnách. (I prezident Alijev zaučil svého syna ve věcech moci tím, že jej dosadil na post viceprezidenta do nesmírně lukrativního státního ropného monopolu SOCAR.)
Rýsující se následnictví Ilchama Alijeva, jenž má na pozici ázerbájdžánského vládce vystřídat svého umírajícího otce Gejdara Alijeva, je znamením vítězství nepotismu v míře, o níž si ostatní postkomunističtí lídři mohou nechat jen zdát. Ázerbájdžánská dynastická politika ovsem není nikterak výjimečná. Jeden Bush se coby americký prezident prakticky stal nástupcem jiného a syn zakladatele Singapuru Lee Kwan Hew se má stát v zemi premiérem. Demokratičtí vůdci s dynastickými tužbami sužují Indii, Filipíny, Indonésii, Srí Lanku, Haiti a mnohé dalsí země.
Navzdory ,,božskému právu`` na mocenský monopol, jež si přiřkli komunisté, se jako mnohem náchylnějsí k monarchistickému přebírání moci ukázaly jiné režimy. Než se objevili Alijevové, pouze naprosto vysinutému severokorejskému Kim Ir-senovi se podařilo na rudém trůně pomazat svého syna. Jinak komunističtí patriarchové - ani jejich často o nic demokratičtějsí postkomunističtí nástupci - nepovažovali za vhodné postavit svůj rodokmen proti rozvětvené institucionální byrokracii, již po sobě zanechal leninismus. Proč?
Svou podstatou zplodil komunismus - jehož byrokracie je v zemích bývalého Sovětského svazu stále přítomná v téměř ryzí podobě - lobby a kliky s koncentrovanou silou, již si stěží může troufat překonat i ta nejsoudržnějsí rodina. Postkomunisté proto raději dosazují své potomky na lukrativní místa v komerční sféře, kde hromadí majetek v zahraničních měnách. (I prezident Alijev zaučil svého syna ve věcech moci tím, že jej dosadil na post viceprezidenta do nesmírně lukrativního státního ropného monopolu SOCAR.)