Odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie francouzskými a nizozemskými voliči bylo podle všech známek spíše odmítnutím neregulované globalizace než Evropy. Všeobecná nestabilita sociálních vztahů – zejména zaměstnanosti, ale nikoli pouze jí – se pomalu stává nesnesitelnou pro čím dál větší část populace v mnoha vyspělých zemích, a to nejen v Evropě. A žádný ekonomický řád nemůže být stabilní – přinejmenším v demokratických zemích –, jestliže voličstvo odmítá jeho základy.
Kapitalismus bylo možné po druhé světové válce rekonstruovat proto, že byl podepřen třemi nezbytnými typy regulace: sociálním zabezpečením, jež posloužilo jako hlavní stabilizátor, přinejmenším ve vyspělých zemích, keynesiánskými nástroji pro boj s domácími cyklickými poklesy a všeobecnou politikou vysokých mezd zaměřenou na povzbuzení spotřeby veřejnosti, bez níž nefunguje podstata kapitalismu, totiž velkovýroba.
Avšak seskupování bohatých, vyspělých zemí kolem monetaristických politik prosazovaných ekonomy jako Milton Friedman, jež započalo kolem roku 1970, s tím vším skoncovalo. Nedlouho potom se dolar odtrhl od zlatého standardu. Od té doby mezinárodní finanční soustava trpí téměř neustálou nestabilitou. Krizí mnohonásobně přibylo a každá je podle všeho horší než ta předchozí.
Odmítnutí Ústavní smlouvy Evropské unie francouzskými a nizozemskými voliči bylo podle všech známek spíše odmítnutím neregulované globalizace než Evropy. Všeobecná nestabilita sociálních vztahů – zejména zaměstnanosti, ale nikoli pouze jí – se pomalu stává nesnesitelnou pro čím dál větší část populace v mnoha vyspělých zemích, a to nejen v Evropě. A žádný ekonomický řád nemůže být stabilní – přinejmenším v demokratických zemích –, jestliže voličstvo odmítá jeho základy.
Kapitalismus bylo možné po druhé světové válce rekonstruovat proto, že byl podepřen třemi nezbytnými typy regulace: sociálním zabezpečením, jež posloužilo jako hlavní stabilizátor, přinejmenším ve vyspělých zemích, keynesiánskými nástroji pro boj s domácími cyklickými poklesy a všeobecnou politikou vysokých mezd zaměřenou na povzbuzení spotřeby veřejnosti, bez níž nefunguje podstata kapitalismu, totiž velkovýroba.
Avšak seskupování bohatých, vyspělých zemí kolem monetaristických politik prosazovaných ekonomy jako Milton Friedman, jež započalo kolem roku 1970, s tím vším skoncovalo. Nedlouho potom se dolar odtrhl od zlatého standardu. Od té doby mezinárodní finanční soustava trpí téměř neustálou nestabilitou. Krizí mnohonásobně přibylo a každá je podle všeho horší než ta předchozí.