CHICAGO – V době, kdy se svět stává stále integrovanějším, se znovu a znovu vynořuje slovo „bezpečnost“, a to ve spojeních typu „potravinová bezpečnost“ nebo „energetická bezpečnost“. Obvykle to znamená, že určitá země vytváří a kontroluje výrobní kapacity bez ohledu na náklady. Arabské země tak pěstují v poušti obilí náročné na vodu a Čína získává majetkové podíly v súdánských ropných společnostech. Jsou tyto kroky ekonomicky rozumné? A pokud ne, co by měl svět dělat, aby snížil jejich potřebu?
Začněme u vlastnictví zahraničních zdrojů. Člověk by si mohl myslet, že země, která vlastní zahraniční ropu, může využívat zisky z jejího prodeje k ochraně své ekonomiky před vysokými světovými cenami této komodity. To však z ekonomického hlediska nemá žádný smysl. Světový trh oceňuje ropu podle jejích nákladů příležitostí. Mnohem větší smysl než dotovat cenu ropy na domácím trhu (a motivovat tak domácí výrobce a spotřebitele, aby jí spotřebovávali příliš mnoho) by bylo nechat domácí cenu vystoupat na mezinárodní úroveň a rozdělit občanům nečekané zisky ze zahraničních ropných aktiv.
Klíčovým argumentem je, že na zásadní ekonomická rozhodnutí by vlastnictví dodatečných zahraničních ropných aktiv nemělo mít vliv. Kvůli politickému tlaku ze strany malých, ale mocných zájmových skupin však budou nečekané zisky zákonitě utraceny doma v podobě nerozumných dotací. V důsledku toho bude země nakupující majetkové podíly přinejmenším činit suboptimální ekonomická rozhodnutí.
CHICAGO – V době, kdy se svět stává stále integrovanějším, se znovu a znovu vynořuje slovo „bezpečnost“, a to ve spojeních typu „potravinová bezpečnost“ nebo „energetická bezpečnost“. Obvykle to znamená, že určitá země vytváří a kontroluje výrobní kapacity bez ohledu na náklady. Arabské země tak pěstují v poušti obilí náročné na vodu a Čína získává majetkové podíly v súdánských ropných společnostech. Jsou tyto kroky ekonomicky rozumné? A pokud ne, co by měl svět dělat, aby snížil jejich potřebu?
Začněme u vlastnictví zahraničních zdrojů. Člověk by si mohl myslet, že země, která vlastní zahraniční ropu, může využívat zisky z jejího prodeje k ochraně své ekonomiky před vysokými světovými cenami této komodity. To však z ekonomického hlediska nemá žádný smysl. Světový trh oceňuje ropu podle jejích nákladů příležitostí. Mnohem větší smysl než dotovat cenu ropy na domácím trhu (a motivovat tak domácí výrobce a spotřebitele, aby jí spotřebovávali příliš mnoho) by bylo nechat domácí cenu vystoupat na mezinárodní úroveň a rozdělit občanům nečekané zisky ze zahraničních ropných aktiv.
Klíčovým argumentem je, že na zásadní ekonomická rozhodnutí by vlastnictví dodatečných zahraničních ropných aktiv nemělo mít vliv. Kvůli politickému tlaku ze strany malých, ale mocných zájmových skupin však budou nečekané zisky zákonitě utraceny doma v podobě nerozumných dotací. V důsledku toho bude země nakupující majetkové podíly přinejmenším činit suboptimální ekonomická rozhodnutí.