Když organizace Human Rights Watch v lednu prohlásila, že válku v Iráku nelze označit za humanitární intervenci, mezinárodním sdělovacím prostředkům tato zpráva neunikla. Podle internetové databáze Factiva se tato informace objevila ve 43 zpravodajských článcích v nejrůznějších tiskovinách, od Kansas City Star po Beirut Daily Star . Rovněž po zveřejnění případů zneužívání iráckých zajatců ve věznici Abú Ghrajb vyvinuly postoje organizace Amnesty International a Mezinárodního výboru Červeného kříže tlak na Bushovu administrativu doma i v zahraničí.
Jak naznačují tyto příklady, současnou informační éru charakterizuje stále rostoucí role nevládních organizací (NGO) na mezinárodní scéně. Nejde o zcela nový jev, ale moderní komunikační prostředky vedly k jeho dramatickému rozšíření: počet NGO se pouze během devadesátých let skokově zvýšil z 6 000 na přibližně 26 000. Čísla samotná navíc nevytvářejí úplný obrázek, poněvadž zahrnují pouze oficiálně ustavené organizace.
Mnohé NGO se vydávají za jakési „globální svědomí", které zastupuje zájmy široké veřejnosti nad rámec jednotlivých států. Zároveň vytvářejí nové normy tím, že vyvíjejí jednak přímý tlak na vlády a na firmy, aby změnily svou strategii, a současně i tlak nepřímý tím, že mění veřejné vnímání způsobu, jakým by si vlády a firmy měly počínat. NGO nedisponují žádnou donucovací „tvrdou" silou, ale často mají značnou sílu „měkkou" - schopnost dosáhnout žádaných výsledků spíše prostřednictvím lákání nežli donucování. A protože tím přitahují četné stoupence, musí je brát vlády v úvahu jako své spojence i protivníky.
Když organizace Human Rights Watch v lednu prohlásila, že válku v Iráku nelze označit za humanitární intervenci, mezinárodním sdělovacím prostředkům tato zpráva neunikla. Podle internetové databáze Factiva se tato informace objevila ve 43 zpravodajských článcích v nejrůznějších tiskovinách, od Kansas City Star po Beirut Daily Star . Rovněž po zveřejnění případů zneužívání iráckých zajatců ve věznici Abú Ghrajb vyvinuly postoje organizace Amnesty International a Mezinárodního výboru Červeného kříže tlak na Bushovu administrativu doma i v zahraničí.
Jak naznačují tyto příklady, současnou informační éru charakterizuje stále rostoucí role nevládních organizací (NGO) na mezinárodní scéně. Nejde o zcela nový jev, ale moderní komunikační prostředky vedly k jeho dramatickému rozšíření: počet NGO se pouze během devadesátých let skokově zvýšil z 6 000 na přibližně 26 000. Čísla samotná navíc nevytvářejí úplný obrázek, poněvadž zahrnují pouze oficiálně ustavené organizace.
Mnohé NGO se vydávají za jakési „globální svědomí", které zastupuje zájmy široké veřejnosti nad rámec jednotlivých států. Zároveň vytvářejí nové normy tím, že vyvíjejí jednak přímý tlak na vlády a na firmy, aby změnily svou strategii, a současně i tlak nepřímý tím, že mění veřejné vnímání způsobu, jakým by si vlády a firmy měly počínat. NGO nedisponují žádnou donucovací „tvrdou" silou, ale často mají značnou sílu „měkkou" - schopnost dosáhnout žádaných výsledků spíše prostřednictvím lákání nežli donucování. A protože tím přitahují četné stoupence, musí je brát vlády v úvahu jako své spojence i protivníky.