0

Mýtus o mezigenerační spravedlnosti

OXFORD: „Proč bychom měli všechno dělat jen v zájmu našich dětí“ je prastará řečnická otázka, obvykle doprovázena dodatkem, že “koneckonců, naše děti pro nás taky nikdy nic neudělaly.“ To nás hypoteticky zbavuje povinností vůči všem budoucím pokolením. Ovšem mnoho společenských i ochranářských aktivistů zastává zcela opačný názor. Ti říkají, že musíme respektovat „práva“ budoucích generací a rovněž musíme dbát jejich zájmů dle příkazů určitých principů spravedlnosti.

Pravda, jako obvykle, leží někde uprostřed. Budoucí generace přirozeně nemají žádná práva, ale to nás nezbavuje povinnosti morálního nátlaku na ty z našich politiků, kteří by svými postoji mohli jejich zájmy poškodit.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Důvod, proč nenarození lidé nedisponují žádnými právy, je ten, že nenarození lidé nemají vůbec nic. Nemají končetiny, ani vlasy, a ani disposici milovat Mozarta. Zatím zde nejsou; neexistují; tečka. Nenarození lidé by neměli být považováni za nějakou podivnou zvláštní třídu čekající kdesi nahoře na vhodný okamžik, aby se snesli na zem.

Samozřejmě, v okamžiku zrození získávají tyto budoucí generace i svá práva. Debata na tím, jakou podobu by tato práva měla mít, již probíhá přes dvě tisíciletí, a je tedy celkem obtížné ji ve zkratce shrnout. Nicméně, je možné říci, že tato debata byla téměř vždy jen o právech, jež lidé mají při daných možnostech v daném čase, a to je možné plně aplikovat i na budoucí generace. Pokud, ve kterémkoliv časovém okamžiku, lidé disponují nějakými morálními právy, jsou to vždy práva, jež jsou v dané chvíli dosažitelná.

Začněme tedy tím, že budou mít základní přirozená práva, jako je právo na život a právo na tolik svobody a bezpečnosti, kolik bude třeba k zajištění všeho, co jim zhodnotí jejich životy, až do míry, kdy se tato vyrovná maximální míře svobody a bezpečnosti ostatních. Tato „práva“ s sebou rovněž mohou přinést sekundární morální práva na jistý podíl „zboží“, jež má společnost k disposici v daném okamžiku. Ale nemají žádná „práva“ na cokoliv, co bylo, anebo bude k disposici v kterémkoliv jiném časovém okamžiku.

Například, můžeme litovat, že už nikdy neuvidíme některé druhy divoké zvěře, které byly vyhubeny lidmi, jež žili před staletími. Nemůžeme je totiž za to, že tak činili, pohnat k soudu pro poškození našich „práv.“

Pokud máme mít nějaké morální „právo“, musí to být právo, které umožňuje, abychom, z principu, trvali na jeho respektování, či abychom si mohli stěžovat komukoliv, kdo disponuje příslušnou pravomocí, na to, že naše právo není respektováno a ctěno, anebo pověřit někoho jiného – jako například svého právníka – aby za nás vznesl požadavek na dodržování našich práv. Praxe je ovšem taková, že v mnoha částech našeho světa dodnes nejsou tyto modely chování přístupné většině jejich obyvatel.

Tak se ale děje kvůli nedostatkům v jejich společenském uspořádání a v jejich politických či soudních systémech. Není to tedy věc logické nemožnosti. Ale mezi vzdálenými generacemi jsou výše popsané pře logicky nemožné. Dokonce i v zemi soudních pří, Americe, bych jen těžko našel právníka, který by mě chtěl zastupovat v soudní při proti lovcům, jež mě, před třemi staletími, připravili o možnost zahlédnout nyní vymřelého ptáka Doda. A když máte nějaká práva, musíte mít i možnost se jich vzdát. Ovšem v tomto případě není možné, abych řekl: v pořádku, klidně pokračujte a lovte si Doda, jak jen chcete. Stejně jsem se nikdy o zvířata nijak zvlášť nestaral.“ Pokud tedy budoucí generace morálními „právy“ nedisponují, pak z toho vyplývá, že ani nemohou být zahrnovány do žádných teorií o spravedlnosti a právu. A jsou to právě teorie spravedlnosti, kde se morální práva bezvýhradně definují.

Ale třebaže budoucí generace budou mít jen ta práva, která budou k disposici právě když oni budou žít své životy, měli by se slušní lidé přesto zajímat o všechny zájmy, které budoucí generace budou mít. Aby bylo možné vytvořit „práva“ a s nimi blízce spojenou ideu „spravedlnosti“, je třeba vymezit celý koncept morálky.

Důvod, proč by většina z nás byla zděšena představou, že bychom někoho měli zabít či poranit, není v tom, že bychom tím danou osobu omezovali v jejích „právech“, anebo že bychom takovým chováním narušili principy spravedlnosti. Tím důvodem by bylo bezmezné porušení našich vlastních lidských instinktů a pocitů slitování.

A z toho samého důvodu bychom měli také věnovat naši pozornost zájmům budoucích generací. Neměli bychom je odsoudit k chudobě, jen proto, že je připravíme o některé ze základních zdrojů. Ovšem celé dějiny, stejně jako ekonomické teorie, ukazují, že nebezpečí, že by se toto mohlo přihodit, neexistuje. Naopak, naším nejcennějším příspěvkem blahobytné budoucnosti dalších generací by bylo, kdybychom jim mohli odkázat instituce, jež by jim pomohly udržovat respekt všech vzájemných základních přirozených práv.

Práce na takovém odkazu může začít hned, tím, že posílíme úctu k základním lidským právům v těch mnoha částech tohoto světa, kde jsou prozatím nedostatečně chráněna. Budoucím pokolením bychom také měli odkázat v co nejlepším stavu naši kulturu, stejně jako hodnoty rozumu i ducha, a tolerance rozdílů mezi lidmi, jež budoucím generacím umožní spolu žít v míru a napomůže řešit jejich konflikty zájmů čestně a spravedlivě. (Přičemž žádná z těchto věcí není „konečným“ či „vzácným“ zdrojem, jehož rozvržení mezi generace by muselo být řízeno nějakými principy mezinárodní spravedlnosti.)

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Jinými slovy, měli bychom se přestat starat o „práva“ budoucích generací na nějaké údajné vzácné zdroje a místo toho bychom měli obrátit pozornost na ne-materiální dědictví, které by mohlo budoucím generacím přinést mnohem více, než trocha ropy či čehokoliv podobného navíc. Je to zcela typický případ intelektuálního zmatení, které prostupuje myšlení většiny ochránců přírody a je neustále opakováno politiky, až se jejich důraz na zachování zdrojů a „přiměřený rozvoj“ dostává do absolutního rozporu s tvrzeními, že potíž moderní civilizace vězí v její bezhlavé posedlostí materiální prosperitou.

Budoucím generacím totiž rozhodně nepomůže, když budou žít v autoritativních režimech, a budou mít sdostatek stavebního materiálu na budování paláců pro své vůdce.