Měsíční iluze

Jen málo lidí by něco namítalo proti tvrzení, že Měsíc je krásnější a více okouzlující, pokud se nachází blízko u obzoru, kdy se navíc jeví bližší a větší, než když stojí vysoko na obloze. Je to však jen iluze - přesněji řečeno „měsíční iluze": vzdálenost, kterou světlo odražené od Měsíce urazí k oku pozorovatele, zůstává bez ohledu na elevaci Měsíce v zásadě stejná. Podobnou iluzi pak pozorujeme u zapadajícího Slunce a u vzdáleností mezi hvězdnými body při různých elevacích.

Měsíční iluze však není jen úchvatnou podívanou; shodou okolností rovněž představuje zřejmě nejstarší nevyřešený problém vědy. Odkazy na tento jev lze nalézt už na hliněných tabulkách z královské knihovny v Ninive a v Babylonu, které se datují do šestého století před Kristem, a také ve sbírce čínských legend připisované filozofovi Lao-c´, jež spadá do pátého století před Kristem. Rovněž mnoho nejvýznamnějších vědců a matematiků v dějinách tento úkaz rozebíralo: za všechny jmenujme da Vinciho, Keplera či Descartese.

Po většinu doložených dějin se předpokládalo, že tato iluze je důsledkem fyzikálních procesů. Například Aristotelés ve třetím století před Kristem a Ptolemaios ve druhém století po Kristu tuto iluzi mylně přisuzovali zvětšovacím vlastnostem atmosféry. Alhazen (Ibn-al-Hajtám) ji zase připisoval zploštělému tvaru nebeské báně.

https://prosyn.org/45m9EONcs