0

Ztracené bohatství národů

Výraz „udržitelný rozvoj“ je běžný, avšak ekonomičtí komentátoři nenabízejí žádné vodítko pro to, jak máme posoudit, zda hospodářský rozvoj státu je opravdu udržitelný.

Proslulá zpráva Komise Gro Harlem Brundtlandové z roku 1987 definuje udržitelný rozvoj jako „…rozvoj, který naplňuje potřeby současnosti, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplnit své potřeby.“ Udržitelný rozvoj tedy vyžaduje, aby každá generace v závislosti na celkovém počtu obyvatel odkázala nástupnické generaci přinejmenším tak velkou produkční základnu, jakou zdědila. Jak má ale generace posoudit, zda za sebou zanechává přiměřenou produkční základnu?

Ekonomové tvrdí, že správným měřítkem produkční základny hospodářství je bohatství; to nezahrnuje jen hodnotu průmyslových aktiv (budov, strojů, silnic), ale také „lidský“ kapitál (znalosti, dovednosti a zdraví), přírodní kapitál (ekosystémy, nerosty, fosilní paliva) a instituce (vládu, občanskou společnost, právní řád). Vývoj je udržitelný, zachovává-li se v průběhu času poměr bohatství v celém hospodářství k počtu obyvatel. Jinými slovy, na hospodářský růst bychom měli pohlížet jako na růst bohatství, nikoliv růst HNP.

Mezi těmito dvěma úhly pohledu je veliký rozdíl. Existuje bezpočet okolností, za nichž HNP (na hlavu) ve státě roste, ačkoliv jeho bohatství (na hlavu) klesá.