0

Válka v Libanonu rok poté

LONDÝN – Je tomu již téměř rok, co si Evropská unie předsevzala stabilizovat Libanon po loňské letní válce. Rozhodnutím vyslat do Libanonu několik tisíc vojáků, aby tam zaváděli do praxe rezoluci 1701 Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, učinila EU zatím nejsmělejší krok k vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zůstává však otevřenou otázkou, zda bude EU skutečně schopna stabilizovat nejrozdrobenější státní útvar v nejnebezpečnější konfliktní oblasti v bezprostředním sousedství Evropy.

Válka mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2006 unii znovu připomněla, že její strategické zájmy se ne vždy dokonale překrývají se zájmy Spojených států. Jelikož Bushova administrativa zvolila ve vztahu k válce mezi Izraelem a Hizballáhem v jižním Libanonu přístup „ruce pryč“ a vzhledem k faktu, že se USA kvůli válce v Iráku ocitly z vojenského hlediska ve svěrací kazajce, musela se do čela postavit Evropská unie.

EU je stále – zatím – relativně nezasažena rozpadající se reputací Spojených států na Blízkém východě. I její reputace by se však mohla zhoršit, pokud unie dopustí, aby se její angažmá v Libanonu stalo součástí rýsující se americké strategie izolace Íránu prostřednictvím zostření dnešních regionálních rozporů mezi sunnity a šíity. Aby se EU takovému osudu vyhnula, musí svůj závazek v Libanonu doplnit jemně odstíněnou politickou strategií, jejímž cílem bude zabránit izolaci dlouho utlačovaného šíitského obyvatelstva v Libanonu.

Hrozby vyvěrající z Blízkého východu jsou rozmanité: regionální konflikty, totalitní náboženské ideologie (vedené zejména šíitským Íránem a wahhábistickou Saúdskou Arábií), terorismus, programy jaderného vyzbrojování, bránění modernizaci a nestabilní režimy. Všechny tyto hrozby zasahují i Libanon a navíc je zhoršuje prapodivná společensko-politická dynamika této země – tj. spory mezi maronity, sunnity a šíity.