Až se Tony Blair tento měsíc konečně vzdá křesla britského premiéra, po oddalování svého odchodu bezmála až za hranice šílenství, stane se tak k všeobecné úlevě nejen britské veřejnosti jako celku, ale i převážné většiny jeho vlastní strany. Po třech funkčních obdobích v úřadu by tomu stěží mohlo být jinak. Ač je to klišé, moc skutečně korumpuje a pozdní Blairova éra, tak jako před ním v případě Margaret Thatcherové, byla odpornou podívanou.
Je paradoxní, že u muže, který tak dlouho držel otěže moci, je nejasné, jaký domácí odkaz po sobě zanechá, ba jestli vůbec nějaký. Blairismus byl postoj, styl, ale co se podstaty týče, nepředstavoval žádný radikální rozchod s thatcherovským dědictvím, jež noví labouristé tak chytře vložili do nového obalu a které, to se musí nechat, naplňovali lidštěji, než se kdy dalo říct o železné dámě.
Zahraniční politika je ovšem z jiného soudku. Ať si o něm člověk myslí cokoli, v mezinárodních otázkách byl Blair lídrem velkého významu. Ba lze jej věrohodně označit za osobu povýtce zodpovědnou za formulaci a úspěšnou propagaci doktríny „humanitární intervence“. Tyto myšlenka během 90. let minulého století zaujala značnou část elity vyspělého světa a posloužila jako morální zdůvodnění hlavních vojenských intervencí Západu po skončení studené války, od Bosny po Irák.
Až se Tony Blair tento měsíc konečně vzdá křesla britského premiéra, po oddalování svého odchodu bezmála až za hranice šílenství, stane se tak k všeobecné úlevě nejen britské veřejnosti jako celku, ale i převážné většiny jeho vlastní strany. Po třech funkčních obdobích v úřadu by tomu stěží mohlo být jinak. Ač je to klišé, moc skutečně korumpuje a pozdní Blairova éra, tak jako před ním v případě Margaret Thatcherové, byla odpornou podívanou.
Je paradoxní, že u muže, který tak dlouho držel otěže moci, je nejasné, jaký domácí odkaz po sobě zanechá, ba jestli vůbec nějaký. Blairismus byl postoj, styl, ale co se podstaty týče, nepředstavoval žádný radikální rozchod s thatcherovským dědictvím, jež noví labouristé tak chytře vložili do nového obalu a které, to se musí nechat, naplňovali lidštěji, než se kdy dalo říct o železné dámě.
Zahraniční politika je ovšem z jiného soudku. Ať si o něm člověk myslí cokoli, v mezinárodních otázkách byl Blair lídrem velkého významu. Ba lze jej věrohodně označit za osobu povýtce zodpovědnou za formulaci a úspěšnou propagaci doktríny „humanitární intervence“. Tyto myšlenka během 90. let minulého století zaujala značnou část elity vyspělého světa a posloužila jako morální zdůvodnění hlavních vojenských intervencí Západu po skončení studené války, od Bosny po Irák.