CHICAGO – V době, kdy se vlády stále usilovněji snaží vyvést světovou ekonomiku z recese, je riziko protekcionismu čím dál reálnější. Vynořuje se způsoby, které ti, kdo zakládali naše současné globální instituce, nepředvídali. Diskuse o obchodu mezi jednotlivými státy dnes bohužel silně připomíná dialog hluchých, v němž si země vyměňují bezduché fráze, ale nedokážou se shodnout na žádných vymahatelných a ověřitelných závazcích. Vyvstává tak naléhavá potřeba reformovat globální instituce – a to radikálněji, než skupina G-20 až dosud předpokládala.
Protekcionismus nespočívá pouze ve zvyšování dovozních cel; je to jakýkoliv vládní krok, který pokřivuje globální produkci a alokaci zboží, služeb a kapitálu ve prospěch domácích producentů, čímž snižuje celkovou efektivitu. Například vládní tlak na nadnárodní banky, aby půjčovaly doma nebo stahovaly likviditu ze zahraničních poboček, je tudíž protekcionismus, stejně jako kapitálové injekce do nadnárodních společností s výslovným požadavkem zachovat domácí pracovní místa.
Podobné kroky jsou problematické nejen v tom, že izolují neefektivní formy výroby, ale i v tom, že ostatní země reagují přijímáním obdobných opatření ve prospěch vlastních „národních šampionů“, a proto nakonec prodělají všichni. Počet neefektivních zaměstnanců chráněných těmito opatřeními je vyvážen počtem efektivních zaměstnanců, které propustí nadnárodní společnosti reagující na politické tlaky ve vlastní zemi. Možná největší obavy však vyvolává fakt, že veřejnost – zejména v chudých zemích, které nemohou přijímat vyvažující opatření – začne nedůvěřovat globální integraci a pokládat nadnárodní firmy za trojské koně.
CHICAGO – V době, kdy se vlády stále usilovněji snaží vyvést světovou ekonomiku z recese, je riziko protekcionismu čím dál reálnější. Vynořuje se způsoby, které ti, kdo zakládali naše současné globální instituce, nepředvídali. Diskuse o obchodu mezi jednotlivými státy dnes bohužel silně připomíná dialog hluchých, v němž si země vyměňují bezduché fráze, ale nedokážou se shodnout na žádných vymahatelných a ověřitelných závazcích. Vyvstává tak naléhavá potřeba reformovat globální instituce – a to radikálněji, než skupina G-20 až dosud předpokládala.
Protekcionismus nespočívá pouze ve zvyšování dovozních cel; je to jakýkoliv vládní krok, který pokřivuje globální produkci a alokaci zboží, služeb a kapitálu ve prospěch domácích producentů, čímž snižuje celkovou efektivitu. Například vládní tlak na nadnárodní banky, aby půjčovaly doma nebo stahovaly likviditu ze zahraničních poboček, je tudíž protekcionismus, stejně jako kapitálové injekce do nadnárodních společností s výslovným požadavkem zachovat domácí pracovní místa.
Podobné kroky jsou problematické nejen v tom, že izolují neefektivní formy výroby, ale i v tom, že ostatní země reagují přijímáním obdobných opatření ve prospěch vlastních „národních šampionů“, a proto nakonec prodělají všichni. Počet neefektivních zaměstnanců chráněných těmito opatřeními je vyvážen počtem efektivních zaměstnanců, které propustí nadnárodní společnosti reagující na politické tlaky ve vlastní zemi. Možná největší obavy však vyvolává fakt, že veřejnost – zejména v chudých zemích, které nemohou přijímat vyvažující opatření – začne nedůvěřovat globální integraci a pokládat nadnárodní firmy za trojské koně.