MNICHOV – Evropská komise bezostyšně porušuje Maastrichtskou smlouvu a předkládá jeden plán finanční výpomoci otřeseným ekonomikám Evropy za druhým. Teď chce socializovat nejen vládní dluhy zavedením eurobondů, ale také bankovní dluhy vyhlášením „bankovní unie“.
Socializace bankovních dluhů je jednak nespravedlivá, jednak vyústí v budoucí nesprávnou alokaci zdrojů. Socializace bankovních dluhů napříč hranicemi znamená, že soukromé výpůjční náklady v určité zemi se uměle sníží pod tržní míry, jelikož pojištění (ve formě swapů úvěrového selhání) poskytnou zdarma jiné země. Kapitálové toky z jádra na periferii by tak nadále překračovaly optimální rozsah, což by podrývalo růst v Evropě jako celku.
Historie nabízí bezpočet příkladů špatné alokace zdrojů, která může vyplynout ze socializace dluhů bank. Jedním je krize stavebních spořitelen ve Spojených státech 80. let, která americké daňové poplatníky vyšla na víc než 100 miliard dolarů. Pod deštníkem společného pojištění vkladů americké spořitelny vsadily na to, že „přežijí svou smrt“ – nadměrně si půjčovaly od vkladatelů a peníze půjčovaly rizikovým podnikům s vědomím, že potenciální zisky budou moci vyplatit akcionářům jako dividendy, zatímco potenciální ztráty se socializují.
MNICHOV – Evropská komise bezostyšně porušuje Maastrichtskou smlouvu a předkládá jeden plán finanční výpomoci otřeseným ekonomikám Evropy za druhým. Teď chce socializovat nejen vládní dluhy zavedením eurobondů, ale také bankovní dluhy vyhlášením „bankovní unie“.
Socializace bankovních dluhů je jednak nespravedlivá, jednak vyústí v budoucí nesprávnou alokaci zdrojů. Socializace bankovních dluhů napříč hranicemi znamená, že soukromé výpůjční náklady v určité zemi se uměle sníží pod tržní míry, jelikož pojištění (ve formě swapů úvěrového selhání) poskytnou zdarma jiné země. Kapitálové toky z jádra na periferii by tak nadále překračovaly optimální rozsah, což by podrývalo růst v Evropě jako celku.
Historie nabízí bezpočet příkladů špatné alokace zdrojů, která může vyplynout ze socializace dluhů bank. Jedním je krize stavebních spořitelen ve Spojených státech 80. let, která americké daňové poplatníky vyšla na víc než 100 miliard dolarů. Pod deštníkem společného pojištění vkladů americké spořitelny vsadily na to, že „přežijí svou smrt“ – nadměrně si půjčovaly od vkladatelů a peníze půjčovaly rizikovým podnikům s vědomím, že potenciální zisky budou moci vyplatit akcionářům jako dividendy, zatímco potenciální ztráty se socializují.