0

Životní prostředí ekonomiky

Žádná ekonomika není uzavřený, autonomní vesmír, který by se řídil pravidly nezávislými na právu, morálce a politice. Ba ty nejzajímavější ekonomické otázky všeobecně leží na hranici se sousedními disciplinami. Nikde to ovšem není jasnější než na interakci mezi hospodářskými procesy a přírodním prostředím.

Charakteristickým rysem tohoto vzájemného působení je, že se neřídí zákony mechaniky, nýbrž zákony termodynamiky, zejména zákonem o entropii, podle něhož se množství volné energie, již lze převést na mechanickou práci, s časem snižuje – jde o nevratný proces kulminující „tepelnou smrtí“. Bezpočet výzkumníků, inspirovaných průkopnickou prací zesnulého Nicholase Georgescu-Roegena o vztahu mezi ekonomickými procesy a fyzikou, se pokusila – nepříliš úspěšně – zformulovat „entropickou“ teorii ekonomie a společnosti, zejména během 70. let 20. století.

Entropické pojetí předpokládá, že ekonomické procesy kvůli svým mnohačetným interakcím s přírodou vyvolávají nevratné důsledky. Čerpáme zásoby neobnovitelných přírodních zdrojů (například ropy a kovových rud) a ničíme nebo pozměňujeme kvalitu dalších zdrojů (třeba vody a orné půdy), neboť vyvíjíme rytmus využívání přesahující jejich regenerační schopnost. Využívání neobnovitelných zdrojů vlastně odpoutává tempo hospodářského růstu od rychlosti ekologické obnovy, což zesiluje zhoršování biosféry, včetně nevratných změn klimatu.

Zákon o entropii nám připomíná, že budoucím generacím odkážeme degradované přírodní dědictví, zřejmě méně přiměřené jejich potřebám, než jaké jsme zdědili my. Bohužel neexistují žádná snadná řešení. V zájmu jakého principu můžeme například od Číny a Indie žádat snížení jejich hospodářského dynamismu, aby tak využívaly menší množství přírodních zdrojů planety? Vždyť pomalejší růst vyspělých zemí není důsledkem dobrovolného sebeomezení, ale vyšší životní úrovně – a naší neschopnosti urovnat své vlastní hospodářské nevyváženosti.