Konec sekularismu?

Když byl oslavován konec ideologie – nejprve v padesátých letech a poté ještě energičtěji v letech devadesátých –, nikdo netušil, že se do této role slavně navrátí náboženství, tato zhouba politiky v první polovině 20. století. Daniel Bell a Raymond Aron psali o konci fašistické a komunistické ideologie v naději, že vstoupíme do éry pragmatismu, v níž bude politika předmětem argumentace a debaty, nikoliv víry a obecných světonázorů. Převažovat začal přístup k politice na způsob Karla Poppera, jenž kladl důraz na rozum a kritickou rozpravu. A když se po pádu komunismu zdál konec dějin na dosah, předpokládalo se, že ideologická politika navždy zmizela.

Dějiny však nekončí a vždy jsou plné překvapení. Konec dějin Francise Fukuyamy a Střet civilizací Samuela Huntingtona vyšly v 90. letech v rozmezí pouhých tří let a o desetiletí později můžeme návrat náboženství do politiky vidět všichni na vlastní oči – a mnohdy i cítit na vlastní kůži.

Zmíněné knihy nejsou pouhým akademickým diskurzem, ale odrážejí skutečný vývoj událostí. V době, kdy byla poražena falešná náboženství totalitních ideologií, se zdálo, že skutečná náboženství již z politické scény dávno vymizela. V některých zemích symbolizovaly formální oddanost náboženské víře rituály a gesta. Přesto se nikdo příliš nepozastavoval nad tím, když američtí prezidenti různého vyznání skládali slavnostní přísahu Bohu a zemi. Ve Westminsteru zase každé zasedání parlamentu začíná křesťanskými modlitbami vedenými předsedy, jimiž mohou být křesťané, Židé i nevěřící. Ne všechny demokracie uplatňovaly formální sekularismus tak striktně jako Francie, ale všechny byly sekulární: zákony vytvářejí suverénní lidé, ne nějaká nadpřirozená bytost či instituce.

To continue reading, please log in or enter your email address.

Registration is quick and easy and requires only your email address. If you already have an account with us, please log in. Or subscribe now for unlimited access.

required

Log in

http://prosyn.org/F8WE9du/cs;