Když byl oslavován konec ideologie – nejprve v padesátých letech a poté ještě energičtěji v letech devadesátých –, nikdo netušil, že se do této role slavně navrátí náboženství, tato zhouba politiky v první polovině 20. století. Daniel Bell a Raymond Aron psali o konci fašistické a komunistické ideologie v naději, že vstoupíme do éry pragmatismu, v níž bude politika předmětem argumentace a debaty, nikoliv víry a obecných světonázorů. Převažovat začal přístup k politice na způsob Karla Poppera, jenž kladl důraz na rozum a kritickou rozpravu. A když se po pádu komunismu zdál konec dějin na dosah, předpokládalo se, že ideologická politika navždy zmizela.
Dějiny však nekončí a vždy jsou plné překvapení. Konec dějin Francise Fukuyamy a Střet civilizací Samuela Huntingtona vyšly v 90. letech v rozmezí pouhých tří let a o desetiletí později můžeme návrat náboženství do politiky vidět všichni na vlastní oči – a mnohdy i cítit na vlastní kůži.
Zmíněné knihy nejsou pouhým akademickým diskurzem, ale odrážejí skutečný vývoj událostí. V době, kdy byla poražena falešná náboženství totalitních ideologií, se zdálo, že skutečná náboženství již z politické scény dávno vymizela. V některých zemích symbolizovaly formální oddanost náboženské víře rituály a gesta. Přesto se nikdo příliš nepozastavoval nad tím, když američtí prezidenti různého vyznání skládali slavnostní přísahu Bohu a zemi. Ve Westminsteru zase každé zasedání parlamentu začíná křesťanskými modlitbami vedenými předsedy, jimiž mohou být křesťané, Židé i nevěřící. Ne všechny demokracie uplatňovaly formální sekularismus tak striktně jako Francie, ale všechny byly sekulární: zákony vytvářejí suverénní lidé, ne nějaká nadpřirozená bytost či instituce.
Když byl oslavován konec ideologie – nejprve v padesátých letech a poté ještě energičtěji v letech devadesátých –, nikdo netušil, že se do této role slavně navrátí náboženství, tato zhouba politiky v první polovině 20. století. Daniel Bell a Raymond Aron psali o konci fašistické a komunistické ideologie v naději, že vstoupíme do éry pragmatismu, v níž bude politika předmětem argumentace a debaty, nikoliv víry a obecných světonázorů. Převažovat začal přístup k politice na způsob Karla Poppera, jenž kladl důraz na rozum a kritickou rozpravu. A když se po pádu komunismu zdál konec dějin na dosah, předpokládalo se, že ideologická politika navždy zmizela.
Dějiny však nekončí a vždy jsou plné překvapení. Konec dějin Francise Fukuyamy a Střet civilizací Samuela Huntingtona vyšly v 90. letech v rozmezí pouhých tří let a o desetiletí později můžeme návrat náboženství do politiky vidět všichni na vlastní oči – a mnohdy i cítit na vlastní kůži.
Zmíněné knihy nejsou pouhým akademickým diskurzem, ale odrážejí skutečný vývoj událostí. V době, kdy byla poražena falešná náboženství totalitních ideologií, se zdálo, že skutečná náboženství již z politické scény dávno vymizela. V některých zemích symbolizovaly formální oddanost náboženské víře rituály a gesta. Přesto se nikdo příliš nepozastavoval nad tím, když američtí prezidenti různého vyznání skládali slavnostní přísahu Bohu a zemi. Ve Westminsteru zase každé zasedání parlamentu začíná křesťanskými modlitbami vedenými předsedy, jimiž mohou být křesťané, Židé i nevěřící. Ne všechny demokracie uplatňovaly formální sekularismus tak striktně jako Francie, ale všechny byly sekulární: zákony vytvářejí suverénní lidé, ne nějaká nadpřirozená bytost či instituce.