0

Štěpící se království?

Tři sta let poté, co si první skotský parlament roku 1707 dobrovolně odhlasoval konec vlastní existence, si ve zmocněném skotském parlamentu, jenž je jedním z velkých odkazů Tonyho Blaira, vydobyla většinu hlasů Skotská národní strana (SNP). Je vláda vedená SNP předzvěstí rozpadu Spojeného království? Obecněji vzato, má ještě nacionalismus, tento plod politiky devatenáctého století, v Evropě místo?

Odpověď na první otázku je téměř jistě záporná. Nacionalisté získali jen 31,9% odevzdaných hlasů, přičemž strany podporující unii získaly 59,6%. Jasný důkaz, že poměrné zastoupení může plodit podivné výsledky.

Motivem k „položení základů stále těsnějšího spojení národů v Evropě“ v roce 1957 bylo učinit z války mezi evropskými státy překonanou věc a zároveň všem evropským národům zajistit vnitřní stabilitu. Za 50 let Evropská unie v tomto svém poslání mnoha zkouškami neprošla, neboť mezi dvěma velkými aliancemi studené války byly nacionalistické impulsy rozdrceny. Teď když jsou tyto mantinely pryč, nacionalismus chytil druhý dech, a to jak ve svém bismarckovsky státotvorném, tak etnicky státorozkladném hávu.

Když dnes lidé hovoří o nacionalismu, na mysl se derou zlověstné obrazy z jiné éry. Nacionalismus ovšem samozřejmě není nevyhnutelně násilný: propuká v konflikt jen v místech s výbušným odkazem. Rozpad Sovětského svazu a jeho satelitní říše ukazuje, že způsob, jak se s takovým dědictvím vypořádat, nespočívá v donucení nespokojených národů, aby spolu žily v jedné zemi. Je třeba pochopit, že v některých místech je rozlučka nevyhnutelná, a zajistit, aby proběhla co nejpřátelštěji. Svět nemohl zabránit propadu Jugoslávie do občanské války, ale mohl zmírnit její krutost, kdyby dříve pomohl vyjednat podmínky rozdělení.