PAŘÍŽ – Od příchodu prezidenta Baracka Obamy do Bílého domu došlo mezi Evropou a Spojenými státy k nepopiratelnému sblížení. Je však možné, že na hlubší a podstatnější úrovni emocí a hodnot se propast mezi dvěma břehy Atlantiku rozšířila?
V Americe dnes v důsledku globální hospodářské krize zavládlo mnohem víc kolektivní naděje a mnohem víc individuálního strachu. V Evropě ale platí opak. Tady se člověk setkává se slabší kolektivní nadějí a slabším individuálním strachem. Důvod tohoto kontrastu je jednoduchý: USA mají Obamu a Evropa má sociální stát.
Co lze udělat na podporu „amerikanizace“ Evropy v politickém smyslu a „evropeizace“ Ameriky ve smyslu sociálním? Povzbuzeni prezidentem, který ztělesňuje návrat naděje, inspiruje a zároveň uklidňuje, Američané začínají věřit, že to nejhorší z hospodářské krize už mají za sebou.
PAŘÍŽ – Od příchodu prezidenta Baracka Obamy do Bílého domu došlo mezi Evropou a Spojenými státy k nepopiratelnému sblížení. Je však možné, že na hlubší a podstatnější úrovni emocí a hodnot se propast mezi dvěma břehy Atlantiku rozšířila?
V Americe dnes v důsledku globální hospodářské krize zavládlo mnohem víc kolektivní naděje a mnohem víc individuálního strachu. V Evropě ale platí opak. Tady se člověk setkává se slabší kolektivní nadějí a slabším individuálním strachem. Důvod tohoto kontrastu je jednoduchý: USA mají Obamu a Evropa má sociální stát.
Co lze udělat na podporu „amerikanizace“ Evropy v politickém smyslu a „evropeizace“ Ameriky ve smyslu sociálním? Povzbuzeni prezidentem, který ztělesňuje návrat naděje, inspiruje a zároveň uklidňuje, Američané začínají věřit, že to nejhorší z hospodářské krize už mají za sebou.