JERUZALÉM – Na vývoji událostí po vypuknutí arabského jara na Blízkém východě jsou nápadné dvě věci – jedna, která se stala, a jedna, která se nestala. Stalo se to, že poprvé v moderních arabských dějinách byli autoritářští vládci a jejich režimy svrženi nebo vážně ohroženi nikoliv vojenskými převraty jako v minulosti, nýbrž lidovými demonstracemi.
To, co se nestalo, je však možná stejně důležité jako to, co se stalo. Zatímco diktátorům spojeným s vojenskými juntami se masy postavily přes noc, do konzervativních monarchií v regionu arabské jaro nikdy nedorazilo. Dynastičtí vládci v Maroku, Jordánsku, Saúdské Arábii a státech Perského zálivu (s výjimkou Bahrajnu) zůstávají více či méně pevně v sedle, třebaže přinejmenším saúdskoarabský režim je v mnoha ohledech mnohem tyranštější, než byly bývalé režimy v Egyptě a Tunisku.
K udržení autokracie samozřejmě napomáhá ropa, avšak v Maroku a Jordánsku tento faktor nehraje roli. Zdá se, že tyto monarchie se těší jisté formě tradiční autority, jakou sekulární nacionalističtí vládci v regionu nikdy neměli. Být potomkem proroka Mohameda jako v Maroku a Jordánsku nebo působit jako opatrovník svatých míst Mekka a Medina jako v Saúdské Arábii propůjčuje vládcům těchto zemí legitimitu, která je přímo spojená s islámem.
JERUZALÉM – Na vývoji událostí po vypuknutí arabského jara na Blízkém východě jsou nápadné dvě věci – jedna, která se stala, a jedna, která se nestala. Stalo se to, že poprvé v moderních arabských dějinách byli autoritářští vládci a jejich režimy svrženi nebo vážně ohroženi nikoliv vojenskými převraty jako v minulosti, nýbrž lidovými demonstracemi.
To, co se nestalo, je však možná stejně důležité jako to, co se stalo. Zatímco diktátorům spojeným s vojenskými juntami se masy postavily přes noc, do konzervativních monarchií v regionu arabské jaro nikdy nedorazilo. Dynastičtí vládci v Maroku, Jordánsku, Saúdské Arábii a státech Perského zálivu (s výjimkou Bahrajnu) zůstávají více či méně pevně v sedle, třebaže přinejmenším saúdskoarabský režim je v mnoha ohledech mnohem tyranštější, než byly bývalé režimy v Egyptě a Tunisku.
K udržení autokracie samozřejmě napomáhá ropa, avšak v Maroku a Jordánsku tento faktor nehraje roli. Zdá se, že tyto monarchie se těší jisté formě tradiční autority, jakou sekulární nacionalističtí vládci v regionu nikdy neměli. Být potomkem proroka Mohameda jako v Maroku a Jordánsku nebo působit jako opatrovník svatých míst Mekka a Medina jako v Saúdské Arábii propůjčuje vládcům těchto zemí legitimitu, která je přímo spojená s islámem.