NEW YORK – Pokračující krveprolévání v Sýrii není jen zdaleka největší humanitární katastrofou současného světa, ale i jedním z nejzávažnějších geopolitických rizik. A současný přístup Spojených států – válka na dvou frontách proti Islámskému státu a režimu prezidenta Bašára Asada – ošklivě selhává. Řešení syrské krize včetně sílící krize kolem uprchlíků v Evropě musí vést přes Radu bezpečnosti Organizace spojených národů.
Kořeny americké strategie v Sýrii leží ve zvláštním – a neúspěšném – spojení dvou zdrojů americké zahraniční politiky. Jeden zahrnuje americký bezpečnostní establishment včetně armády, zpravodajských agentur a jejich zatvrzelých stoupenců v Kongresu. Druhý zdroj vyvěrá z lidskoprávní komunity. Jejich prapodivné splývání je patrné na mnoha nedávných amerických válkách na Blízkém východě a v Africe. Výsledky jsou bohužel setrvale zničující.
Hnací silou bezpečnostního establishmentu je dlouhodobé spoléhání se amerických politiků na vojenskou sílu a tajné operace vedené s cílem svrhnout režimy, které jsou považovány za škodlivé pro americké zájmy. Od svržení demokraticky zvolené vlády Muhammada Mosaddeka v Íránu v roce 1953 přes „to druhé 11. září“ (Spojenými státy podporovaný vojenský převrat proti demokraticky zvolenému prezidentovi Salvadoru Allendemu v Chile v roce 1973) až po Afghánistán, Irák, Libyi a dnes Sýrii představují změny režimů základní stavební kámen americké bezpečnostní říše.
NEW YORK – Pokračující krveprolévání v Sýrii není jen zdaleka největší humanitární katastrofou současného světa, ale i jedním z nejzávažnějších geopolitických rizik. A současný přístup Spojených států – válka na dvou frontách proti Islámskému státu a režimu prezidenta Bašára Asada – ošklivě selhává. Řešení syrské krize včetně sílící krize kolem uprchlíků v Evropě musí vést přes Radu bezpečnosti Organizace spojených národů.
Kořeny americké strategie v Sýrii leží ve zvláštním – a neúspěšném – spojení dvou zdrojů americké zahraniční politiky. Jeden zahrnuje americký bezpečnostní establishment včetně armády, zpravodajských agentur a jejich zatvrzelých stoupenců v Kongresu. Druhý zdroj vyvěrá z lidskoprávní komunity. Jejich prapodivné splývání je patrné na mnoha nedávných amerických válkách na Blízkém východě a v Africe. Výsledky jsou bohužel setrvale zničující.
Hnací silou bezpečnostního establishmentu je dlouhodobé spoléhání se amerických politiků na vojenskou sílu a tajné operace vedené s cílem svrhnout režimy, které jsou považovány za škodlivé pro americké zájmy. Od svržení demokraticky zvolené vlády Muhammada Mosaddeka v Íránu v roce 1953 přes „to druhé 11. září“ (Spojenými státy podporovaný vojenský převrat proti demokraticky zvolenému prezidentovi Salvadoru Allendemu v Chile v roce 1973) až po Afghánistán, Irák, Libyi a dnes Sýrii představují změny režimů základní stavební kámen americké bezpečnostní říše.