0

Stalin a paměť

,,Povinnost, již máme k dějinám, je přepsat je," řekl Oscar Wilde. Jako Ruska mám s přepisováním historie své zkušenosti. Sovětský svaz strávil své století retušováním bradavic na Leninově nose, poopravováním výsledků sklizní a zakrýváním mrtvolného vzezření umírajícího Jurije Andropova. Ale při vypořádávání se se Stalinem - který zemřel právě před padesáti lety - většina z nás přepisuje dějiny tím, že předstíráme, že se jejich značná část vůbec neodehrála.

Abychom si rozuměli: Stalin nezmizel jako lidé, kteří byli posláni do gulagu. Nebyl z naší paměti vymazán způsobem, jakým byli Trockij a Bucharin vystříháni z oficiálních fotografií.

Jednou jsem vystupovala z moskevského taxíku a řidič si nadzdvihl šátek, aby mi ukázal Stalinovu fotografii, již měl připnutou na bundě. Přemýšlela jsem o jeho kradmém gestu. Jevil se mi jako představitel skutečného podzemí, jako člověk, který se cítil zaskočen a podveden světem, jenž se vyvinul z Gorbačovovy glasnosti a perestrojky .

Ale upínat se nekriticky k minulosti je asi lepší než dovolit jí, aby ovládla přítomnost. Právě historie podnítila Jugoslávce, aby proměnili svůj kout Evropy ve středověká jatka znásilňování, rabování a obléhání. Dne 28. června 1989, na srbský den svatého Víta, kdy většina východoevropanů směle snila o nekomunistické budoucnosti, se připravovalo milion Srbů se Slobodanem Miloševičem na skok do minulosti, když vpadli na Kosovo pole, aby si připomněli šestisté výročí porážky, již Srbové utrpěli od Turků.