Rusko opět usiluje o úlohu globální velmoci, a tak si protahuje svaly. Známky změny v ruské zahraniční politice se hromadí od doby, kdy prezident Vladimír Putin letos v únoru v Mnichově pronesl konfrontační projev.
Od té doby Rusko umístilo svou vlajku na mořské dno pod severním pólem, aby demonstrovalo své nároky na Arktidu a její přírodní zdroje, oznámilo záměr vybudovat vlastní systém protiraketové obrany a opakovaně proneslo výhrůžky na adresu Evropy kvůli plánovanému rozmístění malého amerického obranného systému, odpálilo „zbloudilou“ raketu nebo bombu v Gruzii jako varovný signál pro vládu v Tbilisi a její západní přátele, proletělo průzkumným letounem těsně nad americkou vojenskou základnou na ostrově Guam v Tichém oceánu, zablokovalo v Radě bezpečnosti OSN rozhodnutí o konečném statusu Kosova a spustilo hackerský útok proti počítačovým systémům v Estonsku. Navíc se každou zimu objevuje opakovaná hrozba „potíží“ s dodávkami ropy a plynu do Evropy.
Moskvu ke změně zahraniční politiky zjevně pobídly vysoké ceny ropy a plynu, globální oslabení Ameriky, jež si sama přivodila nevydařeným dobrodružstvím v Iráku, a vzestup Číny a Indie. Nic z toho se ovšem nerovná fundamentální změně ruské strategie, neboť Rusko se nadále drží svého zásadního rozhodnutí z počátku 90. let, že se otevře Západu. Přesto platí, že styl ruské politiky se změnil ze spolupráce v konfrontaci. A jak nám ukazují dějiny, změna stylu zahraniční politiky může rychle vést ke změně strategie.
Rusko opět usiluje o úlohu globální velmoci, a tak si protahuje svaly. Známky změny v ruské zahraniční politice se hromadí od doby, kdy prezident Vladimír Putin letos v únoru v Mnichově pronesl konfrontační projev.
Od té doby Rusko umístilo svou vlajku na mořské dno pod severním pólem, aby demonstrovalo své nároky na Arktidu a její přírodní zdroje, oznámilo záměr vybudovat vlastní systém protiraketové obrany a opakovaně proneslo výhrůžky na adresu Evropy kvůli plánovanému rozmístění malého amerického obranného systému, odpálilo „zbloudilou“ raketu nebo bombu v Gruzii jako varovný signál pro vládu v Tbilisi a její západní přátele, proletělo průzkumným letounem těsně nad americkou vojenskou základnou na ostrově Guam v Tichém oceánu, zablokovalo v Radě bezpečnosti OSN rozhodnutí o konečném statusu Kosova a spustilo hackerský útok proti počítačovým systémům v Estonsku. Navíc se každou zimu objevuje opakovaná hrozba „potíží“ s dodávkami ropy a plynu do Evropy.
Moskvu ke změně zahraniční politiky zjevně pobídly vysoké ceny ropy a plynu, globální oslabení Ameriky, jež si sama přivodila nevydařeným dobrodružstvím v Iráku, a vzestup Číny a Indie. Nic z toho se ovšem nerovná fundamentální změně ruské strategie, neboť Rusko se nadále drží svého zásadního rozhodnutí z počátku 90. let, že se otevře Západu. Přesto platí, že styl ruské politiky se změnil ze spolupráce v konfrontaci. A jak nám ukazují dějiny, změna stylu zahraniční politiky může rychle vést ke změně strategie.