PAŘÍŽ – Izrael je jedno z mála míst na světě, kde lze George W. Bushe vítat se skutečným nadšením, ba s náklonností. Nejméně oblíbený americký prezident soudobých dějin si tedy vychutnal triumfální uvítání v Jeruzalémě, kde byl čestným hostem mezinárodní konference naplánované a uspořádané izraelským prezidentem Šimonem Peresem ku příležitosti 60. výročí založení židovského státu.
Významnou součástí programu byl historický revizionizmus a Spojené státy byly vykresleny jako nejvěrnější opora a spojenec Izraele od roku 1948. Ve skutečnosti se americký ministr zahraničí George C. Marshall v roce 1948 snažil prezidentu Harrymu Trumanovi v uznání Izraele zabránit. Rovněž Suezská krize roku 1956, kdy USA překazily společný francouzský, britský a izraelský plán na obsazení Suezského průplavu, byla vylíčena v politicky korektním světle, stejně jako komplikovaná diplomacie Henryho Kissingera během Jomkippurské války roku 1973.
Obětí a polibky Bushe, Perese a izraelského premiéra Olmerta byly nepopiratelně dojemné, ale též znepokojivé – a nejen proto, že na programu povětšinou chyběly seriózní zmínky o Palestincích. Člověk měl pocit, že šlo o jistou obdobu taneční zábavy na Titaniku – vyvrcholení privilegovaného partnerství ve chvíli, kdy už se láme, velkolepá oslava něčeho, co užuž spěje k zániku.
PAŘÍŽ – Izrael je jedno z mála míst na světě, kde lze George W. Bushe vítat se skutečným nadšením, ba s náklonností. Nejméně oblíbený americký prezident soudobých dějin si tedy vychutnal triumfální uvítání v Jeruzalémě, kde byl čestným hostem mezinárodní konference naplánované a uspořádané izraelským prezidentem Šimonem Peresem ku příležitosti 60. výročí založení židovského státu.
Významnou součástí programu byl historický revizionizmus a Spojené státy byly vykresleny jako nejvěrnější opora a spojenec Izraele od roku 1948. Ve skutečnosti se americký ministr zahraničí George C. Marshall v roce 1948 snažil prezidentu Harrymu Trumanovi v uznání Izraele zabránit. Rovněž Suezská krize roku 1956, kdy USA překazily společný francouzský, britský a izraelský plán na obsazení Suezského průplavu, byla vylíčena v politicky korektním světle, stejně jako komplikovaná diplomacie Henryho Kissingera během Jomkippurské války roku 1973.
Obětí a polibky Bushe, Perese a izraelského premiéra Olmerta byly nepopiratelně dojemné, ale též znepokojivé – a nejen proto, že na programu povětšinou chyběly seriózní zmínky o Palestincích. Člověk měl pocit, že šlo o jistou obdobu taneční zábavy na Titaniku – vyvrcholení privilegovaného partnerství ve chvíli, kdy už se láme, velkolepá oslava něčeho, co užuž spěje k zániku.