KODAŇ – Mezinárodní klimatická konference v Paříži, která se koná koncem tohoto měsíce, je propagována jako příležitost zachránit planetu. Tak to vůbec není. Jak ukazuji v novém peer reviewed pojednání, dokonce i kdyby byla konference úspěšná, tak by uzavřená dohoda snížila do roku 2100 teplotu pouze o 0,05° Celsia. Vzestup oceánů by se snížil pouze o 1,3cm.
Může se to zdát překvapivé: stále posloucháme, jak se každá země zavázala k redukci emisí CO2 – takzvané “Zamýšlené národně určené příspěvky (Intended Nationally Determined Contributions, INDCs).” PodleChristiany Figueres, vedoucí OSN pro klima, “mají INDCs schopnost limitovat předpovídaný růst teploty na 2,7ºC do roku 2100, což v žádném případě není dost, ale je to méně než do této doby odhadované oteplení o 4, pět nebo více stupňů.“
Figueresová se domnívá, že pařížská dohoda ukrojí z oteplování téměř 2°C, z 4,5°C na 2,7°C. Ačkoliv se se snažila řeč formulovat tak, aby to takto přímo neřekla, podle očekávání to tak většina lidí slyšela. Nicméně redukce se sestává téměř výhradně ze smyšlených čísel a zbožných přání.
Očekáváné zvýšení o 4,5°C je založeno na téměř 10,000 gigatunách (Gt, miliarda tun) CO2 vypuštěného během tohoto století, kdy se všechny ostatní skleníkové plyny převádějí na ekvivalent CO2. Nikdo této hodnotě ale ve skutečnosti nevěří – dokonce i Program OSN pro životní prostředí odhaduje, že i při kompletně nulové klimatické politice bychom vyprodukovali 7,750GT, což by vedlo ke zvýšení o 3,8°C. Tudíž, dodatečné zvýšení o 0,7°C je zkrátka smyšlené: klimatická opatření si nemohou připisovat zásluhy za jeho snížení, protože v prvé řadě nemělo nikdy dojít ke zvýšení o tuto hodnotu.
Aby se zvýšení teploty omezilo na 2,7°C, bude to od světa vyžadovat omezení emisí na zhruba 4,700Gt. Takže aby se dodržel slib Figueresové, měli bychom očekávat, že dohoda v Paříži sníží emise o zhruba 3,000Gt. To se nestane.
Vlastní organizace Figueresové odhaduje, že celková redukce slibovaná od 2016 do 2030 dosáhne 29-33Gt, nebo jinými slovy 1% toho, co je zapotřebí ke snížení na 2,7°C. Dosažení dalších 99% je založeno na ambici, že ačkoliv se mezi lety 2016 a 2030 nestane nic moc, hned poté se státy vzchopí a začnou dramatická omezení emisí. Nedávná historie to však líčí jako nepravděpodobné.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
V roce 1997, kdy svět podepsal Kjótský protokol, skoro každý očekával, že to byl jen první krok směrem k velkým redukcím emisí. I tak jsou v Paříži představované škrty do roku 2030 pouze o třetinu vyšší, než co slibovalo Kjóto. A navíc Kjótská úmluva, která od rozvojových zemí nevyžadovala žádnou akci, byla tolikrát znovu projednána, až nakonec nevyžadovala vůbec žádné škrty. Spojené státy odstoupili, později i Kanada, Rusko a Japonsko. O pouhých 12 let později se velká očekávání setkala s naprostým selháním na summitu ke klimatu v Kodani v roce 2009.
Doufat, že se státy do roku 2030 nebudou snažit dostát pouze slibům z Paříže, ale že tyto škrty rozšíří napříč celým 21. stoletím, je jen o něco méně přitažené za vlasy. Koneckonců, rozhodně to není to, co vlády nabízejí. USA například jasně říká, že její “cíl je pro jediný rok: 2025.“ Můžeme se jen domnívat, že země, co se snaží snížit své emise, pouze nepřesunou svou na energii náročnou produkci do jiných zemí. (V rámci Kjótského protokolu takto uniklo zhruba 40% emisí, kdy EU celou redukci obelstila skrze vyšší dovoz pouze z Číny.) A mohli bychom taky věřit, že každá země dodrží každý slib.
I s těmito heroickými předpoklady by však celkové snížení teploty bylo pouze nevelkých 0,17°C. Jednoduchý model růstu hladiny oceánů odhaluje, že bychom unikli zhruba 2,6 cm. A ačkoliv by došlo ke snížení o zhruba 500Gt emisí, stále bychom byli 2,500Gt od slibu Figueresové.
Mnoho ekologických aktivistů je mou vědeckou analýzou o tom, jak málo bude hrát Paříž roli, pobouřeno. Jejich naštvání je překvapivé, protože matematika je jednoduchá: doufáme v 3,000Gt, ale zavazujeme se pouze k 30Gt a historie nám ukazuje, že i takové sliby jsou pravděpodobně nesplnitelné.
Navzdory tomu, paralelně s klimatickou politikou, investovali aktivisté dvě dekády do prosazování Kjótsko-Kodaňsko-Pařížského procesu, který dosud splnil tak málo. Zdá se, že plané naděje jsou jednodušší než uznání chyb v přístupu.
Mnozí argumentují, že státy půjdou ve svých slibech v příštích dekádách mnohem dále - stejně, jako jsme viděli v případě Kjóta. USA prohlašuje, že možná sníží do roku 2050 emise o 80%. Průměr současných energeticko-ekonomických modelů ale naznačuje, že takové snížení by stálo ročně více než bilion dnešních dolarů, s realistickými ročními náklady téměř 2,5 bilionu dolarů.
EU se obdobně zavázala, že sníží alespoň o 80% do roku 2050; ale znovu, průměrná cena pro takové snížení odhadovaná sedmi modely dosahuje 3-6 bilionů eur ročně – téměř čtvrtinu HDP Evropy. Takové náklady, vzhledem k současným technologickým vyhlídkám, naznačují, že navrhovaná snížení jsou pouze zbožným přáním.
Hodně se také řeší slib Číny, že dosáhne maxima emisí do roku 2030. Tento slib jsem do svých výpočtů nezahrnul, protože prozatím jde převáženě o politické předvádění se, nějakých 15-20 let od účinku v reálném světě. Zahrnul jsem do výpočtů slib Číny snížit emise o cca 2Gt do roku 2030, což bude stát zhruba 200 miliard dolarů ročně.
Modely indikují, že dosažení maximálních emisí v roce 2030 by nakonec Čínu mohlo stát zhruba 500 miliard až jeden bilion dnešních dolarů každoročně až do roku 2050. EU a USA si jen nepravděpodobně způsobí ekonomickou škodu tím, aby dosáhli prolamovaných cílů do roku 2030, což omezuje důvěru v očekávání, že to udělá Čína. Nicméně čínské maximum není svatý grál, protože to do konce století sníží emise pouze o zhruba 300Gt, nebo jinými slovy o méně než 0,1°C.
Náš přístup ke klimatické změně je rozbitý. Pařížská úmluva bude stát svět ročně minimálně bilion dolarů, ale zajistí do konce století pouze maličkou redukci v teplotě. Musíme akceptovat, že snaha učinit fosilní paliva tak drahá, že je nemožné je používat, nebude nikdy fungovat. Namísto toho bychom měli udělat zelenou energii tak dostupnou, že jí nebude schopen nikdo odolat.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The US retirement system is failing American workers. But after decades of pushing fake fixes – especially forcing people to work longer – US policymakers have an opportunity to make real progress in bolstering Americans' economic security in old age.
proposes a Grey New Deal that would boost economic security for all US workers in old age.
From a long list of criminal indictments to unfavorable voter demographics, there is plenty standing between presumptive GOP nominee Donald Trump and a second term in the White House. But a Trump victory in the November election remains a distinct possibility – and a cause for serious economic concern.
Contrary to what former US President Donald Trump would have the American public believe, no president enjoys absolute immunity from criminal prosecution. To suggest otherwise is to reject a bedrock principle of American democracy: the president is not a monarch.
explains why the US Supreme Court must reject the former president's claim to immunity from prosecution.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
KODAŇ – Mezinárodní klimatická konference v Paříži, která se koná koncem tohoto měsíce, je propagována jako příležitost zachránit planetu. Tak to vůbec není. Jak ukazuji v novém peer reviewed pojednání, dokonce i kdyby byla konference úspěšná, tak by uzavřená dohoda snížila do roku 2100 teplotu pouze o 0,05° Celsia. Vzestup oceánů by se snížil pouze o 1,3cm.
Může se to zdát překvapivé: stále posloucháme, jak se každá země zavázala k redukci emisí CO2 – takzvané “Zamýšlené národně určené příspěvky (Intended Nationally Determined Contributions, INDCs).” PodleChristiany Figueres, vedoucí OSN pro klima, “mají INDCs schopnost limitovat předpovídaný růst teploty na 2,7ºC do roku 2100, což v žádném případě není dost, ale je to méně než do této doby odhadované oteplení o 4, pět nebo více stupňů.“
Figueresová se domnívá, že pařížská dohoda ukrojí z oteplování téměř 2°C, z 4,5°C na 2,7°C. Ačkoliv se se snažila řeč formulovat tak, aby to takto přímo neřekla, podle očekávání to tak většina lidí slyšela. Nicméně redukce se sestává téměř výhradně ze smyšlených čísel a zbožných přání.
Očekáváné zvýšení o 4,5°C je založeno na téměř 10,000 gigatunách (Gt, miliarda tun) CO2 vypuštěného během tohoto století, kdy se všechny ostatní skleníkové plyny převádějí na ekvivalent CO2. Nikdo této hodnotě ale ve skutečnosti nevěří – dokonce i Program OSN pro životní prostředí odhaduje, že i při kompletně nulové klimatické politice bychom vyprodukovali 7,750GT, což by vedlo ke zvýšení o 3,8°C. Tudíž, dodatečné zvýšení o 0,7°C je zkrátka smyšlené: klimatická opatření si nemohou připisovat zásluhy za jeho snížení, protože v prvé řadě nemělo nikdy dojít ke zvýšení o tuto hodnotu.
Aby se zvýšení teploty omezilo na 2,7°C, bude to od světa vyžadovat omezení emisí na zhruba 4,700Gt. Takže aby se dodržel slib Figueresové, měli bychom očekávat, že dohoda v Paříži sníží emise o zhruba 3,000Gt. To se nestane.
Vlastní organizace Figueresové odhaduje, že celková redukce slibovaná od 2016 do 2030 dosáhne 29-33Gt, nebo jinými slovy 1% toho, co je zapotřebí ke snížení na 2,7°C. Dosažení dalších 99% je založeno na ambici, že ačkoliv se mezi lety 2016 a 2030 nestane nic moc, hned poté se státy vzchopí a začnou dramatická omezení emisí. Nedávná historie to však líčí jako nepravděpodobné.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
V roce 1997, kdy svět podepsal Kjótský protokol, skoro každý očekával, že to byl jen první krok směrem k velkým redukcím emisí. I tak jsou v Paříži představované škrty do roku 2030 pouze o třetinu vyšší, než co slibovalo Kjóto. A navíc Kjótská úmluva, která od rozvojových zemí nevyžadovala žádnou akci, byla tolikrát znovu projednána, až nakonec nevyžadovala vůbec žádné škrty. Spojené státy odstoupili, později i Kanada, Rusko a Japonsko. O pouhých 12 let později se velká očekávání setkala s naprostým selháním na summitu ke klimatu v Kodani v roce 2009.
Doufat, že se státy do roku 2030 nebudou snažit dostát pouze slibům z Paříže, ale že tyto škrty rozšíří napříč celým 21. stoletím, je jen o něco méně přitažené za vlasy. Koneckonců, rozhodně to není to, co vlády nabízejí. USA například jasně říká, že její “cíl je pro jediný rok: 2025.“ Můžeme se jen domnívat, že země, co se snaží snížit své emise, pouze nepřesunou svou na energii náročnou produkci do jiných zemí. (V rámci Kjótského protokolu takto uniklo zhruba 40% emisí, kdy EU celou redukci obelstila skrze vyšší dovoz pouze z Číny.) A mohli bychom taky věřit, že každá země dodrží každý slib.
I s těmito heroickými předpoklady by však celkové snížení teploty bylo pouze nevelkých 0,17°C. Jednoduchý model růstu hladiny oceánů odhaluje, že bychom unikli zhruba 2,6 cm. A ačkoliv by došlo ke snížení o zhruba 500Gt emisí, stále bychom byli 2,500Gt od slibu Figueresové.
Mnoho ekologických aktivistů je mou vědeckou analýzou o tom, jak málo bude hrát Paříž roli, pobouřeno. Jejich naštvání je překvapivé, protože matematika je jednoduchá: doufáme v 3,000Gt, ale zavazujeme se pouze k 30Gt a historie nám ukazuje, že i takové sliby jsou pravděpodobně nesplnitelné.
Navzdory tomu, paralelně s klimatickou politikou, investovali aktivisté dvě dekády do prosazování Kjótsko-Kodaňsko-Pařížského procesu, který dosud splnil tak málo. Zdá se, že plané naděje jsou jednodušší než uznání chyb v přístupu.
Mnozí argumentují, že státy půjdou ve svých slibech v příštích dekádách mnohem dále - stejně, jako jsme viděli v případě Kjóta. USA prohlašuje, že možná sníží do roku 2050 emise o 80%. Průměr současných energeticko-ekonomických modelů ale naznačuje, že takové snížení by stálo ročně více než bilion dnešních dolarů, s realistickými ročními náklady téměř 2,5 bilionu dolarů.
EU se obdobně zavázala, že sníží alespoň o 80% do roku 2050; ale znovu, průměrná cena pro takové snížení odhadovaná sedmi modely dosahuje 3-6 bilionů eur ročně – téměř čtvrtinu HDP Evropy. Takové náklady, vzhledem k současným technologickým vyhlídkám, naznačují, že navrhovaná snížení jsou pouze zbožným přáním.
Hodně se také řeší slib Číny, že dosáhne maxima emisí do roku 2030. Tento slib jsem do svých výpočtů nezahrnul, protože prozatím jde převáženě o politické předvádění se, nějakých 15-20 let od účinku v reálném světě. Zahrnul jsem do výpočtů slib Číny snížit emise o cca 2Gt do roku 2030, což bude stát zhruba 200 miliard dolarů ročně.
Modely indikují, že dosažení maximálních emisí v roce 2030 by nakonec Čínu mohlo stát zhruba 500 miliard až jeden bilion dnešních dolarů každoročně až do roku 2050. EU a USA si jen nepravděpodobně způsobí ekonomickou škodu tím, aby dosáhli prolamovaných cílů do roku 2030, což omezuje důvěru v očekávání, že to udělá Čína. Nicméně čínské maximum není svatý grál, protože to do konce století sníží emise pouze o zhruba 300Gt, nebo jinými slovy o méně než 0,1°C.
Náš přístup ke klimatické změně je rozbitý. Pařížská úmluva bude stát svět ročně minimálně bilion dolarů, ale zajistí do konce století pouze maličkou redukci v teplotě. Musíme akceptovat, že snaha učinit fosilní paliva tak drahá, že je nemožné je používat, nebude nikdy fungovat. Namísto toho bychom měli udělat zelenou energii tak dostupnou, že jí nebude schopen nikdo odolat.