0

O cenzuře v Hongkongu

Hongkongskými elegantními nákupními středisky žádné vojenské holínky asi pochodovat nebudou, přece je ale ve vzduchu cítit typický zápach totality. Z úst obyvatel Hongkongu se linou zrádné fráze: mluví se o potřebě zákonů proti rozvracečům, kontroly tisku, silného vedení, o přizpůsobování Hongkongu nové realitě. Všichni vzhlížejí k velkému severnímu sousedu a všichni mumlají cosi o sobeckém zájmu.

Po roce 1997, kdy čínský ,,anšlus" nepřinesl okamžitě rozsáhlé změny, se o osud Hongkongu svět téměř přestal zajímat. Za poslední rok či dva ovšem integrace s Čínskou lidovou republikou rozhodně přidala na tempu.

Poměry v novinách South China Morning Post , které jsou jedním z předních anglicky psaných hongkongských deníků a tudíž velmi viditelným měřítkem politické situace, jsou poměrně dobrým příkladem toho, co se děje ve všech hongkongských institucích. Atmosféra v novinách začala znatelně houstnout, když z novin na nátlak shora začala odcházet jedna osvícená novinářská špička za druhou.

Přeháněl bych, kdybych to srovnával k tomu, jak nacisté ve 30. letech obsazovali veřejné instituce v Německu a jak se obyčejní lidé postupně podrobili jejich diktátu, poněvadž v Hongkongu nikdo nemizí v koncentračních táborech. Hongkong stále je bohatým a prosperujícím místem. Diktaturu Pekingu lze ovšem pocítit na každém kroku, byť jen prostřednictvím zástupců čínského režimu a místních kolaborantů.