0

Populismus a nerozborná vůle lidu

PRINCETON – Těsné vítězství Nicoláse Madura ve venezuelských prezidentských volbách přináší důležitou otázku (zcela mimo otázku opozice, zda Maduro skutečně vyhrál): může se populismu dařit i bez opravdu populárních, charismatických vůdců, nebo jsou hnutí jako chávismo odsouzena k propadu do bezvýznamnosti, jakmile o své polobohy přijdou?

Pro mnoho pozorovatelů je populismus nemyslitelný bez silné přímé vazby mezi vůdcem tepajícím establishment a občany, kteří se cítí opomíjeni politickými stranami hlavního proudu. Úloha vůdce v populismu se však nesmírně přeceňuje. Vzhledem k významu populismu jako politického jevu je nutné tento názor zpochybnit, společně se dvěma dalšími – že populismus je svým způsobem voláním po přímé demokracii a že populisté dokážou pouze protestovat, leč nikdy vládnout.

Populismus, na rozdíl třeba od liberalismu či marxismu, není uceleným souborem politických idejí. Nelze jej ale definovat prostě jen jako politické hnutí podbízející se masám propagací zjednodušujících politických návrhů. Přestože jsou populisté obzvlášť náchylní k prosazování povrchních řešení, stěží mají na takovou taktiku monopol. Zpochybňováním inteligence a vážnosti populistů jim navíc pouze hrajeme do karet: jen se podívejte, jak ty nafoukané a zaháčkované elity, opáčí, opovrhují selským rozumem lidu.

Populismus nelze pochopit na úrovni politických přístupů; jde spíše o určitý způsob představy o politice. Nevinný, vždy tvrdě pracující lid staví jak proti zkorumpované elitě (ta vlastně vůbec nepracuje, jen upevňuje své vlastní zájmy), tak proti lidem na samém dně společnosti (ani ti nepracují, přiživují se na ostatních).