18

Lídři a lži

CAMBRIDGE – Letošní volební sezona se nese ve znamení častých nařčení z nepoctivosti. Během britské debaty o „brexitu“ se obě strany navzájem obviňovaly z překrucování pravdy, ačkoliv rychlost, s jakou se dnes přívrženci odchodu z EU distancují od vlastních předvolebních slibů a s jakou se naplňují tvrzení zastánců setrvání, naznačuje, která z obou stran nazývá věci pravými jmény. A v předvolební prezidentské kampani ve Spojených státech zase předpokládaný republikánský kandidát Donald Trump jen málokdy hovořil o svém největším konkurentovi v primárkách jinak než jako o „prolhaném Tedu Cruzovi“.

Stejně tak si Trump zřídkakdy nechá ujít příležitost, aby před jméno Hillary Clintonové, předpokládané kandidátky Demokratické strany, vsunul předponu „pokřivená“. Když Clintonová nedávno přednesla opatrný projev o zahraniční politice, Trump reagoval tak, že ji nazval „lhářkou světového kalibru“. Organizace PolitiFact, jež ověřuje pravdivost politických prohlášení a za své úsilí si vysloužila Pulitzerovu cenu, nicméně označila 60% Trumpových tvrzení, která od počátku jeho kampaně zkoumala, nálepkou „nepravdivé“ nebo „křiklavě nepravdivé“ – oproti 12% tvrzení v případě Clintonové.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Někteří cynikové odbývají podobné výměny názorů mezi kandidáty jako typické chování politiků. To je však příliš pohodlný přístup, jelikož ignoruje vážné otázky týkající se dilematu, nakolik čestné vlastně chceme své politické lídry i politickou rozpravu mít.

Ve skutečnosti si možná ani nepřejeme, aby naši vedoucí představitelé říkali celou dobu doslovnou pravdu. Ve válce nebo během kontrateroristické operace může být klam nutnou podmínkou vítězství či úspěchu – což je zjevně v našem zájmu.

Další případy jsou méně dramatické, ale o nic méně důležité. Někdy sledují lídři cíle, které se liší od cílů významné části jejich stoupenců; a tak místo aby tyto rozdíly odhalovali, raději uvedou své stoupence v omyl. Slouží-li takové počínání jejich osobním zájmům, jako v případech korupce či uspokojování narcistního ega, pak je morální odsouzení snadné a zcela namístě. Jiní představitelé, jejichž cíle se liší od cílů jejich stoupenců, naproti tomu investují do jejich osvěty, aby je přesvědčili o svém stanovisku.

V některých případech pokládají lídři za nemožné vzdělat své stoupence dostatečným a včasným způsobem, případně jsou jejich stoupenci příliš hluboce rozpolcení, takže nelze dosáhnout konsensu, jenž umožní společný postup. Za takových okolností mohou někteří lídři zaujmout paternalistický přístup a rozhodnout se, že své stoupence oklamou v zájmu toho, co sami pokládají za jejich širší či pozdější dobro.

Například Lyndon B. Johnson coby vůdce senátní většiny oklamal své stoupence z amerického Jihu, aby v roce 1957 prosadil zákon o občanských právech. Charles de Gaulle neodhalil svou strategii alžírské nezávislosti, když se v roce 1958 dostal k moci, protože věděl, že by pak jeho postup zákonitě ztroskotal. A John F. Kennedy uvedl veřejnost v omyl v otázce stažení amerických jaderných hlavic z Turecka v rámci dohody, jež v roce 1962 pokojným způsobem ukončila kubánskou raketovou krizi.

Franklin D. Roosevelt lhal americké veřejnosti o německém útoku na americký torpédoborec ve snaze překonat izolacionistický odpor vůči pomoci Velké Británii před druhou světovou válkou. A Winston Churchill jednou prohlásil, že pravda může být „tak cenná, že by ji měl vždy doprovázet bodyguard lží“.

Skutečnost, že cíle vůdců mohou někdy ospravedlnit překročení norem poctivosti, ještě neznamená, že všechny lži jsou stejné nebo že musíme v takových případech uložit k ledu svůj morální úsudek. Při vyjednávání nebo i při zajišťování, aby určitá skupina akceptovala nové cíle, je například často součástí strategie machiavellistický klam. Záleží však na záměrech. Slouží-li klam výlučně osobním cílům, mění se ze strategie, z níž mohou mít prospěch ostatní, v sobeckou manipulaci.

I když připustíme, že klam může být někdy nezbytný, stále se můžeme ptát na důležitost cíle, dostupnost alternativních cest k jeho dosažení, zda se bude pravděpodobně šířit precedentem nebo příkladem, jaké napáchá škody na různých obětech a do jaké míry se budou zodpovídat jeho strůjci (tedy zda bude možné jejich chování později odhalit a vysvětlit). Historik Eric Alterman dospívá ve své knize Když prezidenti lžouk závěru, že prezidentské lži se „zákonitě mění v monstra, která škrtí své stvořitele“.

A prezidenti mohou navíc vytvářet špatné precedenty. Když Roosevelt lhal v roce 1941 o německém útoku na torpédoborec Greer, připravil půdu pro Johnsonův notně přikrášlený popis severovietnamského útoku na plavidla amerického námořnictva, jenž vedl v roce 1964 k Tonkinské rezoluci.

Pro lídry je příliš snadné přesvědčit sebe samotné, že sdělují vznešenou lež pro dobro svých stoupenců, zatímco ve skutečnosti lžou kvůli obyčejným politickým či osobním výhodám. O to víc je v demokracii důležité, abychom pečlivě zkoumali podstatu kompromisů mezi cíli a prostředky. Opravdu se mohou vyskytnout situace, kdy bychom souhlasili s tím, aby nám politický lídr sdělil lež, avšak tyto případy by měly zůstat vzácné a podléhat bedlivému zkoumání. Jinak znehodnotíme naši demokracii a snížíme kvalitu naší politické rozpravy.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Proto je chybou, když cynikové odbývají Trumpovu rétoriku jako jednu z věcí, které politici prostě dělají. Pokud se PolitiFact a další podobné organizace nemýlí, pak pokud jde o lhaní, nejsou všichni politici stejní. Trump vyslovil mnohem více nepravd než kterýkoliv z jeho protivníků a jen o málokteré z nich (pokud vůbec o nějaké) by se dalo říci, že nesloužila jeho vlastním zájmům. Nezávislý a rázný tisk, který kontroluje pravdu, je klíčovou podmínkou zachování integrity demokracie; totéž však platí o voličích odmítajících cynismus a vulgarizaci politické rozpravy.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.