Evropská unie – jejíchž 25 členských států představuje kolem 456 milionů občanů – je největším a nejodvážnějším pokusem o multilaterální vládu, jaký byl kdy uskutečněn. Naše Unie, vybudovaná z popela války, je ve světě narůstající nejistoty a polarity silou směřující k míru a spolupráci. Teď před Unií stojí další smělá výzva: Evropská rada 17. prosince rozhodne, kdy a za jakých podmínek budou s Tureckem zahájena jednání o přistoupení. Rozhodnutí bude mít zásadní význam pro budoucnost Evropy.
Poté, co se v květnu úspěšně začlenilo deset nových členů – mezi nimi osm bývalých komunistických zemí s výrazně nižší úrovní hospodářského rozvoje –, ozývá se, že tím by rozšiřování EU mělo skončit. Tlustá čára za procesem rozšíření by však znamenala jak promarněnou příležitost pro EU, tak krutou ránu těm zemím na Balkáně a v dalších oblastech, pro něž jsou vyhlídky na členství významnou reformní a obrodnou motivací.
Řecko si to velice dobře uvědomuje. Byla to právě víra v Evropu, co nás jako katalyzátor míru a prosperity přivedlo k podpoře aspirací Turecka na členství v EU. Když vláda Panhelénského socialistického hnutí (PASOK), v níž jsem vykonával funkci ministra zahraničí, zahájila svou politiku řecko-tureckého sbližování, mnozí lidé byli vůči urovnávání svazků s dávným nepřítelem podezíraví. Ke změně zakořeněných přístupů nemohlo dojít přes noc: vyžadovalo to povlovný sled kroků budujících vzájemnou důvěru, a to jak mezi občany, tak na úrovni politické moci.
Evropská unie – jejíchž 25 členských států představuje kolem 456 milionů občanů – je největším a nejodvážnějším pokusem o multilaterální vládu, jaký byl kdy uskutečněn. Naše Unie, vybudovaná z popela války, je ve světě narůstající nejistoty a polarity silou směřující k míru a spolupráci. Teď před Unií stojí další smělá výzva: Evropská rada 17. prosince rozhodne, kdy a za jakých podmínek budou s Tureckem zahájena jednání o přistoupení. Rozhodnutí bude mít zásadní význam pro budoucnost Evropy.
Poté, co se v květnu úspěšně začlenilo deset nových členů – mezi nimi osm bývalých komunistických zemí s výrazně nižší úrovní hospodářského rozvoje –, ozývá se, že tím by rozšiřování EU mělo skončit. Tlustá čára za procesem rozšíření by však znamenala jak promarněnou příležitost pro EU, tak krutou ránu těm zemím na Balkáně a v dalších oblastech, pro něž jsou vyhlídky na členství významnou reformní a obrodnou motivací.
Řecko si to velice dobře uvědomuje. Byla to právě víra v Evropu, co nás jako katalyzátor míru a prosperity přivedlo k podpoře aspirací Turecka na členství v EU. Když vláda Panhelénského socialistického hnutí (PASOK), v níž jsem vykonával funkci ministra zahraničí, zahájila svou politiku řecko-tureckého sbližování, mnozí lidé byli vůči urovnávání svazků s dávným nepřítelem podezíraví. Ke změně zakořeněných přístupů nemohlo dojít přes noc: vyžadovalo to povlovný sled kroků budujících vzájemnou důvěru, a to jak mezi občany, tak na úrovni politické moci.