1

Greenspan opustil budovu

BERKELEY – Ve Washingtonu jsem se jako dospělý člověk poprvé ocitl v roce 1993, kdy jsem přijel pracovat na ministerstvo financí pro prezidenta Billa Clintona. Amerika tehdy naléhavě potřebovala vyvážit federální rozpočet tak, aby udržela na uzdě explozivní růst poměru dluhu k HDP, přebudovat mimořádně drahý a neefektivní systém zdravotnictví a začít řešit globální oteplování prostřednictvím pomalého zvyšování uhlíkové daně.

Kromě těchto tří bezprostředních problémů existovaly také dlouhodobé politické úkoly: aktualizace penzijního systému v zemi tak, aby řešil problém stárnutí populace a poklesu firemních penzí, zlepšení vzdělávacího systému tak, aby více lidí neslo riziko spojené se snahou získat vyšší vzdělání, a odvrácení eroze Ameriky coby středostavovské společnosti.

Žádný z těchto cílů (snad s výjimkou posledního) neměl stranický charakter. Dlouhodobý schodek, financování zdravotnictví a globální oteplování byly stejně jako zabezpečení penzijních příjmů a umožnění vzdělávacích příležitostí témata, v nichž mělo být snadno dosaženo společného pokroku a shody obou velkých stran. Přesto se nám clintonovcům nedostalo absolutně žádné spolupráce ani od republikánů v úřadech, ani od republikánských politických intelektuálů.

Osobnosti, jako byli senátoři Pete Domenici a Alan Simpson, kteří tak hezky mluvili o dlouhodobém schodku, nikdy nenarazili na republikánský program, proti němuž by se postavili, protože by měl nepříznivý vliv na rozpočet, ani na demokratickou iniciativu, kterou by mohli podpořit, poněvadž snižuje schodek. Ekonomové, kteří za prezidentů Ronalda Reagana a George H. W. Bushe tak hezky mluvili o nadměrné daňové zátěži a důležitosti vyrovnaných rozpočtů, významně zmlkli, když v lednu 1993 nastoupil do úřadu Clinton, a mlčeli i po lednu 2001, kdy administrativa George W. Bushe rozbořila velkou část toho, co Clintonova administrativa vybudovala.