STEPHEN JAFFE/AFP/Getty Images

Zločin bez trestu za válku v Iráku

PRINCETON – List New York Times minulý měsíc připomněl patnácté výročí Američany řízené války proti Iráku palčivým sloupkem Sinána Antúna, iráckého spisovatele žijícího ve Spojených státech, pod titulkem „Amerika před patnácti lety zničila mou vlast“. Antún vystupoval jak proti brutální diktatuře Saddáma Husajna, tak proti invazi sil vedených v roce 2003 USA, která zemi uvrhla do chaosu, zostřila etnická napětí a připravila o život statisíce civilistů. Válka destabilizací regionu umožnila vzestup Islámského státu, který na svém vrcholu okupoval podstatný kus iráckého území, stínal své odpůrce, usiloval o genocidu jezídské menšiny a po světě šířil terorismus.

Válka za svržení Saddáma byla nade vši pochybnost tragická chyba. Antún tvrdí, že se rovněž jednalo o zločin. Pokud je to pravda, jeho pachatelé jsou stále na svobodě. Málo Američanů vezme vážně tvrzení, že prezident George W. Bush a další členové jeho vlády – včetně viceprezidenta Dicka Cheneyho, amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda a Johna Boltona, jehož prezident Donald Trump nedávno jmenoval svým příštím poradcem pro národní bezpečnost – jsou váleční zločinci. Nebude ani mnoho Britů, kteří by v takovém duchu smýšleli o premiérovi Tonym Blairovi. Důvody pro tvrzení, že se dopustili zločinu, jsou přesto překvapivě silné.

Myšlenka, že zahájit útočnou válku je zločin, sahá přinejmenším do roku 1919, kdy Versailleská smlouva stanovila, že císař Vilém II. stane před soudem pro „nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti“. Po první světové válce sice k žádnému takovému soudu nedošlo, ale po druhé světové válce bylo zahájení a vedení útočných válek jedním ze čtyř bodů obžaloby, u nichž mezinárodní vojenský tribunál během norimberských procesů usvědčil a k smrti odsoudil dvanáct nacistických vůdců, mimo jiné říšského maršála Hermanna Göringa, ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa a polního maršála Wilhelma Keitela.

Základní právní principy po těchto procesech kodifikovala Komise OSN pro mezinárodní právo v dokumentu nazvaném Norimberské zásady. Zásady stanoví, že každý, kdo spáchá zločin podle mezinárodního práva, je za něj zodpovědný a bude trestán bez ohledu na zákonnost jeho chování podle vnitrostátního práva země, v níž se činu dopustil. Dokument vymezuje několik zločinů podle mezinárodního práva, včetně „plánování, přípravy, zahájení či vedení útočné války nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami či zárukami“ a „účasti na společném plánu nebo spiknutí“ s cílem takovou válku zahájit nebo vést.

Spojené státy a Velká Británie hrály v norimberských procesech přední úlohu. Jestliže svým vlastním lídrům neměří stejným metrem, nezavání to pokrytectvím?

Invaze do Iráku byla útočným jednáním vůči zemi, která nenapadla jinou zemi ani takovým útokem nevyhrožovala. Byla také porušením Charty OSN, která zahrnuje toto prohlášení: „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“ Bush a Blair usilovali o souhlas Rady bezpečnosti s útokem a tvrdili, že Irák porušuje dohodu o svém odzbrojení. Francie, Čína a další členové Rady bezpečnosti ale odmítli, s argumentem, že inspektorům OSN, kteří tehdy v Iráku působili, je třeba umožnit, aby dál pracovali s cílem zjistit, zda Saddám vlastní zbraně hromadného ničení. Nicméně Bush a Blair přikročili k útoku.

What do you think?

Help us improve On Point by taking this short survey.

Take survey

Účastníkem „společného plánu“ vést útočnou válku byl i Bolton, tehdejší náměstek ministra zahraničí USA pro dohled nad zbrojením a mezinárodní bezpečnost. Zastrašoval analytiky výzvědných služeb, kteří nesouhlasili s linií, již měli na přání Bushovy vlády podpořit. John Prados, badatel Národního bezpečnostního archivu při Univerzitě George Washingtona, k tomu poznamenal: „Analytiky zpracovávající zpravodajské informace z Iráku nelze vinit za to, že dospěli k závěru, že pokud předloží jiné odpovědi, než jaké chce Bushova administrativa slyšet, může být v ohrožení jejich vlastní kariéra.“ Bushova vláda se dovolávala falešných a zavádějících důkazů, zejména podvržených dokumentů, které údajně dokládaly, že Irák usiloval o koupi uranu z Nigeru, jen aby ospravedlnila své předem učiněné rozhodnutí vpadnout do Iráku bohatého na ropu.

Blair invazi zdůvodnil jako nezbytnou k zastavení Saddámových zločinů proti lidskosti. Gareth Evans, bývalý australský ministr zahraničí a hlavní autor doktríny „zodpovědnosti za ochranu“, která je dnes základem mezinárodního uvažování o tom, kdy je válka jako humanitární intervence ospravedlnitelná, jeho tvrzení ve svých nedávných pamětech odmítl. Uznává, že Saddám v 80. letech a počátkem 90. let spáchal zvěrstva, která by k zásahu opravňovala, ale jeho chování v roce 2000 „už nebylo otřesnější než chování nejméně dvacítky dalších sériových narušitelů lidských práv na světě“.

Není pravděpodobné, že by Bush nebo kterýkoli člen jeho vlády kdy stanul před soudem za trestný čin zahájení útočné války. Místem zřetelně určeným pro takový proces je Mezinárodní trestní soud (ICC). Prezident Bill Clinton sice smlouvu o založení ICC podepsal, ale Bushova vláda podpis odvolala a USA se smlouvy stále neúčastní.

To však neznamená, že nemá smysl diskutovat o údajné trestní povaze útoku na Irák. Mezinárodní pnutí od Trumpova nástupu do úřadu sílí. Jmenování Boltona je ještě vystupňuje, vzhledem k jeho krajně jestřábímu pohledu na Írán a Severní Koreu. Je načase si připomenout, že zahájit útočnou válku je často hrubá chyba a vždy zločin, i když zůstane nepotrestán.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/3atl0x7/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.