10

Ekonomie začleňování

CAMBRIDGE – Mnoha lidem připadá hospodářský růst jako morálně nejednoznačný cíl – stravitelný je podle nich pouze v případě, že je široce sdílený a ekologicky udržitelný. Jak ovšem s oblibou říká můj otec: „Proč dělat něco těžké, když se to dá udělat nemožné?“ Pokud neumíme přimět ekonomiky k růstu, logicky z toho vyplývá, že je neumíme přimět ani k začleňujícímu a trvale udržitelnému růstu.

S kompromisem mezi růstem a spravedlností se ekonomové potýkají po celá staletí. Jaká je podstata tohoto kompromisu? Jak ho lze minimalizovat? Lze udržet růst, pokud vede k větší nerovnosti? Brzdí přerozdělování růst?

Domnívám se, že nerovnost a pomalý růst často pramení z jedné konkrétní formy vyloučení. Jak ve svém slavném výroku pronesl Adam Smith, „večeře se dočkáme nikoliv díky laskavosti řezníka, sládka či pekaře, nýbrž díky tomu, že všichni sledují vlastní zájmy“. Proč by tedy i růst neměl začleňovat lidi ve vlastním zájmu, místo aby vyžadoval nějakou záměrnou kolektivní akci?

Je dobře známo, že úroveň příjmů se ve světě dramaticky liší. Díky více než dvěma staletím trvalého růstu dosahuje průměrný příjem na obyvatele v zemích OECD téměř 40 000 dolarů, což je 3,3krát, 11,3krát a 17,7krát více než v Latinské Americe, jižní Asii, respektive subsaharské Africe. Trvalý růst se očividně netýká většiny lidstva.