Kdykoliv vlády ztratí morální autoritu, jako například když si jejich policie opatří důkazy v rozporu s ústavou, utrpí tím jejich právo odsuzovat. Jak prohlásil dnes již zesnulý soudce amerického Nejvyššího soudu Louis Brandeis, vláda musí zůstat „všudypřítomným učitelem" našich nejvyšších ideálů. Ve skandálu kolem věznice Abú Ghraíb jsou však armáda a Bushova administrativa jen stěží dobrými učiteli a jistou část viny nesou i média a veřejnost. Jak tedy mohou subjekty nesoucí kolektivní vinu vznášet obvinění a označovat některé podezřelé za osoby nesoucí vinu individuální?
Je třeba říci, že míra kolektivní zodpovědnosti za mučení a další neslušnosti je tématem k diskusi. Měl by být správnou reakcí veřejnosti pocit viny, nebo stud? Mnozí lidé toho četli a viděli dost na to, aby pociťovali palčivý stud za příslušnost k národu, který mohl jít do války se spravedlivými ideály, aby nakonec opakoval, ne-li přímo zhoršoval, týrání „lotrovského režimu", který sami Američané označili za svého nepřítele.
Říká se, že pocit viny je založen na tom, co děláme, zatímco stud na tom, kdo jsme. Drtivá většina amerických vojáků ani Američanů jako jednotlivců se v Iráku nedopustila ničeho špatného (nepočítáme-li samotnou invazi), a mohla by proto odmítnout tvrzení, že nese kolektivní vinu za spáchaná zvěrstva. V jiných případech kolektivního jednání však ochotně přijímáme princip kolektivní viny i sdílené povinnosti postarat se o odškodnění. Tak tomu bylo v případě široce akceptovaného přístupu k německé zodpovědnosti za holocaust a existuje mnoho lidí, kteří volají po stejném přístupu také k americké zodpovědnosti za otroctví.
Kdykoliv vlády ztratí morální autoritu, jako například když si jejich policie opatří důkazy v rozporu s ústavou, utrpí tím jejich právo odsuzovat. Jak prohlásil dnes již zesnulý soudce amerického Nejvyššího soudu Louis Brandeis, vláda musí zůstat „všudypřítomným učitelem" našich nejvyšších ideálů. Ve skandálu kolem věznice Abú Ghraíb jsou však armáda a Bushova administrativa jen stěží dobrými učiteli a jistou část viny nesou i média a veřejnost. Jak tedy mohou subjekty nesoucí kolektivní vinu vznášet obvinění a označovat některé podezřelé za osoby nesoucí vinu individuální?
Je třeba říci, že míra kolektivní zodpovědnosti za mučení a další neslušnosti je tématem k diskusi. Měl by být správnou reakcí veřejnosti pocit viny, nebo stud? Mnozí lidé toho četli a viděli dost na to, aby pociťovali palčivý stud za příslušnost k národu, který mohl jít do války se spravedlivými ideály, aby nakonec opakoval, ne-li přímo zhoršoval, týrání „lotrovského režimu", který sami Američané označili za svého nepřítele.
Říká se, že pocit viny je založen na tom, co děláme, zatímco stud na tom, kdo jsme. Drtivá většina amerických vojáků ani Američanů jako jednotlivců se v Iráku nedopustila ničeho špatného (nepočítáme-li samotnou invazi), a mohla by proto odmítnout tvrzení, že nese kolektivní vinu za spáchaná zvěrstva. V jiných případech kolektivního jednání však ochotně přijímáme princip kolektivní viny i sdílené povinnosti postarat se o odškodnění. Tak tomu bylo v případě široce akceptovaného přístupu k německé zodpovědnosti za holocaust a existuje mnoho lidí, kteří volají po stejném přístupu také k americké zodpovědnosti za otroctví.