0

Evropa irský guláš nerada

Pokud irský nesouhlas s dohodou z Nice zpozdí rozšíření EU, bude to proto, že další členské státy Evropské unie chtěly ze vzniklé situace co nejvíce vytěžit. Pokud jim takové chování projde, ukáže se v celé své nahotě politická nevůle evropských představitelů přivítat v Unii nové členy. Nová italská vláda se už dnes dává slyšet, že „irské ne“ by mohlo být zárukou, aby evropská podpora nejchudších regionů Evropské unie neutrpěla přijetím ještě chudších kandidátských zemí. Ostatní vlády zemí EU by se k této myšlence měly postavit se stejnou neústupností, s níž se postavily Španělsku, které také chtělo podobnými požadavky pozdržet rozšíření. Dnes není čas na to, abychom v kandidátských zemích vyvolávali pochybnosti, jsou-li Evropa a její politikové vůbec připraveni postavit budoucnost Evropy nad malicherné národní zájmy. Porostou-li tyto pochybnosti, nejvýznamnější úkol naší generace – zacelit po půlstoletí studené války jizvy mezi východem a západem – se začne rozpadat. Reakce zbývajících zemí EU na „irské ne“ musí být neúprosná a neukvapená. Irové si vymysleli problém. Nesmí se z něj ale stát problém pro Evropskou unii a už vůbec ne pro uchazečské země. Proto je třeba Irům dát na vědomí totéž, co Dánům v roce 1992, když v referendu odmítli maastrichtskou dohodu: žádné nové projednávání nebude. Všechny další státy budou dohodu ratifikovat, jako by se nic nestalo, ale nechají dveře otevřené, aby se k nim po dořešení vlastních problémů mohla trucovitá země připojit. V případě Dánska tento postup vedl k tomu, že Dánové definovali několik možností odstoupení od dohody, které byly pro zbytek Evropské unie přijatelné. Tyto podmínky daly zelenou novému referendu, v němž už Dánové sice souhlas vyslovili, avšak jen s „odlehčenou“ verzí Maastrichtské smlouvy, díky čemuž se Dánsko v některých oblastech – např. ve společné obraně, v jistých aspektech právní spolupráce a v eurozóně – ocitlo na samém okraji dění. Partneři Dánska přijali jeho podmínku otevřených zadních vrátek s pokrčením ramen. Od té chvíle přestali Dánsko zatěžovat otázkami širší evropské integrace. A zde je podstata řešení: izolovat problém tak, že je členské zemi dovoleno distancovat se od některých oblastí spolupráce, pochopitelně jen do té míry, aby se tato země, jež se sama rozhodla pro izolaci, nedostala do nespravedlivé nevýhody. (V případě Dánska jsou tyto nevýhody tak zřejmé, že i Dánové si je jednoho dne uvědomí a využijí svou možnost připojit se k ostatním zemím.) Záleží jen na Irech, jestli je pro ně dánská varianta zadních vrátek schůdná. Tentokrát ale může být hledání vhodného řešení mnohem složitější, protože dohoda z Nice hovoří vysoce odborným jazykem o rovnováze hlasů a rozdělení vlivu v rámci institucí Evropské unie. Navíc není snadné přesně se dopátrat toho, proč Irsko smlouvu z Nice neodsouhlasilo. Tato odmítavá kampaň připomínala tradiční irský guláš, tentokrát navíc ochucený pacifismem, náboženstvím, socialismem a některými výstředními ingrediencemi, které najdeme jen a pouze na tomto krásném smaragdově zeleném ostrově. Nízká volební účast pak navíc mohla zastínit fakt, že většina voličů by možná řekla „ano“, jen kdyby je jejich političtí představitelé trochu energičtěji vybídli k účasti v referendu. Irský národ a jeho vůdci teď musí definovat podmínky, v jejichž rámci dovolí, aby dohoda z Nice mohla dosáhnout svého cíle, tj. rozšíření EU, bez zbytečného odkladu. Alternativní řešení bude stejné jako v případě Dánska, když se tam před osmi lety konalo druhé referendum o maastrichtské smlouvě: bude-li to opět „ne“, budete si muset najít způsob, jak ven z EU, aby se váš odmítavý postoj nestal překážkou širší vizi evropské integrace. Smyslu Evropské unie v pozdvihování chudých a relativně izolovaných zemí do moderního, bohatého světa by Irsko mělo rozumět lépe než kdokoli jiný. Od Evropské unie totiž přesně takovou pomoc získalo; a přesně na takovou pomoc dnes čekají další země, mnohem chudší než Irsko před čtvrtstoletím. Lidem v Polsku, Pobaltí, Maďarsku, Česku, Slovensku a Slovinsku nezbývá než se divit, proč zrovna irští voliči jim chtějí upřít touž pomocnou ruku, která transformovala Irsko. Než irští politikové snědí tenhle irský guláš, který si sami navařili, ať se politická elita ostatních členských zemí EU zeptá, jak by v podobném referendu jednali jejich voliči – to jest zda by sami byli tak nedbalí a dopustili, aby referenda podkopala principy zastupitelské demokracie. Výzkumy veřejného mínění svědčí o tom, že rozšíření EU podporuje většina voličů jen ve Švédsku a Dánsku. Mezi evropskými politiky a jejich občany zeje propast. To neznamená, že bychom od rozšiřování Evropské unie měli upustit, nýbrž že Evropa potřebuje aktivnější vůdce, kteří posílí všeobecný souhlas s evropskou integrací. Nemůže být pravda, že Evropané za méně než deset let zapomněli, jaký byl život v rozdělené Evropě. Je před námi historická příležitost napravit rány všech válek – horkých i studených –, jež celé minulé století hyzdily tvář Evropy. Můžeme však o ni nadlouho přijít, pokud evropští vůdcové neprojdou zkouškou vůdcovských schopností.