FRANKFURT – Během nedávného slyšení o ústavnosti opatření Evropské centrální banky k zabránění rozpadu eurozóny položil předseda německého Ústavního soudu Andreas Vosskuhle důležitou otázku: Odsuzují mimoněmečtí ekonomové přímé měnové transakce (OMT) Evropské centrální banky stejně jednoznačně jako všichni vypovídající němečtí experti s výjimkou jediného?
Samozřejmě existují němečtí ekonomové (nemluvě o vládě kancléřky Angely Merkelové), kteří politiku prezidenta ECB Maria Draghiho podporují. Drtivá většina německých (a možná i nizozemských a finských) ekonomů však zjevně upřednostňuje variantu, kdy ECB zůstává během krize eurozóny stranou hlavního dění. Je to fiskální záležitost, tvrdí typický německý ekonom, a měnová politika zde nepomůže; její zapojení naopak situaci pouze zhorší.
Všichni by byli samozřejmě raději, kdyby se hranice mezi měnovou a fiskální politikou v důsledku krize nerozmazala. Slepé lpění na principech by však bylo pro ECB vysoce riskantní možností. Znamenalo by přijmout v roce 2012 takzvané „riziko redenominace“ – což je v ekonomickém newspeaku rozpad eurozóny.
FRANKFURT – Během nedávného slyšení o ústavnosti opatření Evropské centrální banky k zabránění rozpadu eurozóny položil předseda německého Ústavního soudu Andreas Vosskuhle důležitou otázku: Odsuzují mimoněmečtí ekonomové přímé měnové transakce (OMT) Evropské centrální banky stejně jednoznačně jako všichni vypovídající němečtí experti s výjimkou jediného?
Samozřejmě existují němečtí ekonomové (nemluvě o vládě kancléřky Angely Merkelové), kteří politiku prezidenta ECB Maria Draghiho podporují. Drtivá většina německých (a možná i nizozemských a finských) ekonomů však zjevně upřednostňuje variantu, kdy ECB zůstává během krize eurozóny stranou hlavního dění. Je to fiskální záležitost, tvrdí typický německý ekonom, a měnová politika zde nepomůže; její zapojení naopak situaci pouze zhorší.
Všichni by byli samozřejmě raději, kdyby se hranice mezi měnovou a fiskální politikou v důsledku krize nerozmazala. Slepé lpění na principech by však bylo pro ECB vysoce riskantní možností. Znamenalo by přijmout v roce 2012 takzvané „riziko redenominace“ – což je v ekonomickém newspeaku rozpad eurozóny.