46

Klub záporných sazeb

BRUSEL – Po velkou část posledních deseti let dosahují centrální banky při oslabování silných globálních deflačních sil jen omezených úspěchů. Americký Federální rezervní systém udržuje od roku 2008 nulové úrokové sazby a současně uskutečnil několik vln bezpříkladného rozšiřování své účetní bilance prostřednictvím rozsáhlých nákupů dluhopisů. Bank of England, Japonská centrální banka a Evropská centrální banka se vydaly v jeho stopách a každá z nich vyrukovala s vlastní verzí takzvaného „kvantitativního uvolňování“ (QE). Přesto se inflace nikde znatelně nezvýšila.

Navzdory společnému boji proti deflačním tlakům se dnes měnová politika – a také hospodářský výkon – těchto zemí navzájem odchyluje. Zatímco Spojené státy a Velká Británie dnes rostou natolik rychle, že mohou opustit expanzivní politiku a zvýšit úrokové sazby, eurozóna a Japonsko zesilují QE a stlačují dlouhodobé úrokové sazby hlouběji do záporného pásma. Čím lze tento rozdíl vysvětlit?

Stručná odpověď zní, že dluhem. USA a Velká Británie už desítky let vykazují deficity běžného účtu, a jsou proto dlužníky, zatímco eurozóna a Japonsko pracují s vnějšími přebytky, což z nich činí věřitele. Jelikož záporné sazby prospívají dlužníkům a poškozují věřitele, vyvolal jejich nástup po globální hospodářské krizi zotavení v USA a Velké Británii, zatímco v eurozóně a v Japonsku měl jen malý efekt.

Tento jev není izolovaný. Většina věřitelských zemí světa – jde o státy jako Dánsko či Švýcarsko, které mají velké a trvalé přebytky běžného účtu – pracuje se zápornými úrokovými sazbami, a to nejen v případě dlouhodobých vládních dluhopisů a dalších „bezrizikových“ dluhů, ale i u cenných papírů se střední lhůtou splatnosti. A to není nic dobrého.