Ségolenè Royalová se vyšvihla do čela houfu socialistů, kteří si kladou za cíl stát se následovníky Jacquese Chiraka ve funkci francouzského prezidenta. Ještě před několika měsíci by přitom na podobný vývoj nikdo nevsadil ani euro. Až donedávna byla totiž Royalová – která je dnes pouze šéfkou jedné z dvaadvaceti regionálních vlád ve Francii – nejznámější jako družka vůdce Socialistické strany Françoise Hollandea. Přesto je podle výzkumů veřejného mínění jediným levicově zaměřeným kandidátem, který je zřejmě schopen porazit Nicolase Sarkozyho, současného ministra vnitra a pravděpodobného favorita na post nositele středopravé standardy v prezidentských volbách plánovaných na příští květen.
Jak se Royalové podařilo vystoupat tak vysoko a tak rychle? Jedním důvodem je, že Royalová představuje jedinou novou tvář mezi socialisty soutěžícími o stranickou nominaci. Laurent Fabius, Martine Aubryová, Dominique Strauss-Kahn, Jack Lang, a dokonce i Hollande jsou vesměs bývalými vysoce postavenými ministry, kteří se navzájem neutralizovali, zatímco někdejší premiér Lionel Jospin se po porážce v roce 2002 rozhodl ukončit politickou kariéru. Každý z nich má své silné a slabé stránky, ale nezdá se, že by byl některý schopen postavit se Sarkozymu. Tváří v tvář vedení Royalové Jospin i Hollande odstoupili z boje.
Existovalo tedy vakuum, které bylo potřeba vyplnit a jež doprovázela silná touha věrných straníků po obrodě. Hlavní předností Royalové přitom je, že se neúčastnila bezpočtu vnitřních bojů, které dovádějí radikální socialisty a voliče k zlosti, a že se přímo nepodílela na stranickém vedení, což jí umožnilo vyhnout se obviňování z jeho přehmatů. Proto není její okrajové postavení ani zdaleka nevýhodou, nýbrž jedním z jejích hlavních aktiv.
Ségolenè Royalová se vyšvihla do čela houfu socialistů, kteří si kladou za cíl stát se následovníky Jacquese Chiraka ve funkci francouzského prezidenta. Ještě před několika měsíci by přitom na podobný vývoj nikdo nevsadil ani euro. Až donedávna byla totiž Royalová – která je dnes pouze šéfkou jedné z dvaadvaceti regionálních vlád ve Francii – nejznámější jako družka vůdce Socialistické strany Françoise Hollandea. Přesto je podle výzkumů veřejného mínění jediným levicově zaměřeným kandidátem, který je zřejmě schopen porazit Nicolase Sarkozyho, současného ministra vnitra a pravděpodobného favorita na post nositele středopravé standardy v prezidentských volbách plánovaných na příští květen.
Jak se Royalové podařilo vystoupat tak vysoko a tak rychle? Jedním důvodem je, že Royalová představuje jedinou novou tvář mezi socialisty soutěžícími o stranickou nominaci. Laurent Fabius, Martine Aubryová, Dominique Strauss-Kahn, Jack Lang, a dokonce i Hollande jsou vesměs bývalými vysoce postavenými ministry, kteří se navzájem neutralizovali, zatímco někdejší premiér Lionel Jospin se po porážce v roce 2002 rozhodl ukončit politickou kariéru. Každý z nich má své silné a slabé stránky, ale nezdá se, že by byl některý schopen postavit se Sarkozymu. Tváří v tvář vedení Royalové Jospin i Hollande odstoupili z boje.
Existovalo tedy vakuum, které bylo potřeba vyplnit a jež doprovázela silná touha věrných straníků po obrodě. Hlavní předností Royalové přitom je, že se neúčastnila bezpočtu vnitřních bojů, které dovádějí radikální socialisty a voliče k zlosti, a že se přímo nepodílela na stranickém vedení, což jí umožnilo vyhnout se obviňování z jeho přehmatů. Proto není její okrajové postavení ani zdaleka nevýhodou, nýbrž jedním z jejích hlavních aktiv.