pa2694c.jpg

Fotbal je válka

NEW YORK – Vlajky už se třepotají, od Holandska po Argentinu, od Kamerunu po Japonsko. Brzy se rozezvučí bubny a vyvřísknou trubky. Rozvinou se prapory a zazní bojové pokřiky. A je to tu zas: začíná Mistrovství světa ve fotbale.

Nebožtík Rinus Michels, známý též jako „generál“, trenér holandského mužstva, které ve finále roku 1974 těsně prohrálo s Německem, proslul výrokem: „Fotbal je válka.“ Když v roce 1988 Nizozemci uspěli s odvetou a po porážce Německa se stali mistry Evropy, v ulicích Holandska tančilo víc lidí, než když v květnu 1945 skočila skutečná válka.

Při jedné příležitosti v roce 1969 fotbalový zápas mezi Hondurasem a Salvadorem skutečně vyústil ve vojenský střet, známý jako fotbalová válka. Napětí mezi oběma zeměmi bylo už před utkáním značné. Pak ale byli napadeni fanoušci Hondurasu, ba co hůř, zhanobena honduraská národní hymna a zneuctěna modrobílá vlajka země.

Samozřejmě, fotbalové války jsou zřídkavé (ostatně žádný další příklad mě nenapadá), ale představa, že mezinárodní sportovní soutěžení nevyhnutelně podněcuje vřelé bratrství – což je myšlenka, kterou prosazoval baron de Coubertin, zakladatel moderních olympijských her –, je romantický přelud. Násilnosti britských fotbalových chuligánů, kupříkladu, odrážejí svérázný nostalgický stesk po válce. Život v mírových dobách může být nudný a britská sláva jako by byla už dlouho zašlá. Fotbal je příležitostí, při níž lze zažít bojové vzrušení, aniž by se riskovalo víc než pár zlomených kostí.

I když kopaná nevede k reálnému krveprolití, probouzí silné emoce – primitivní a kmenové – evokující doby, kdy si válečníci nanášeli na tvář barvy, poskakovali při válečných tancích a vřeštěli jako lidoopi. Povaha hry k tomu vybízí: rychlost, kolektivní agrese.

Tenis vyvádění v celonárodním měřítku nevyvolává. Ani box tak nepůsobí, kromě velmi vzácných okamžiků, třeba když „snědý bombarďák“ Joe Louis v roce 1938 porazil nacistického favorita Maxe Schmelinga. Ostatně tyto podoby zápolení se neodehrávají mezi dvěma kmeny, ale mezi jednotlivci.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Arthur Koestler měl pravdu, když prohlásil, že existuje jednak vlastenectví, jednak vlastenectví fotbalové – a že hlouběji prožíváme to druhé. Sám Koestler, narozený v Budapešti, leč hrdý britský občan, zůstal po celý život maďarským fotbalovým vlastencem.

Ku prospěchu tu jsou tradiční nepřátelé, dávné křivdy a pokoření, která je třeba napravit, třebas i jen symbolicky. Američané, kteří jednak v kopané zrovna nevynikají, jednak se neužírají velkými historickými záštěmi, by stěží dokázali sdílet radost řekněme Holanďanů, když v roce 1988 zvítězili nad Němci, anebo Korejců, když porazí Japonsko.

Snad nejlepší příklad tohoto typu sportovního vlastenectví nepředvedl fotbalový zápas, ale finále mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1969, když Československo porazilo Sovětský svaz jen rok poté, co se do Prahy vřítily sovětské tanky. Českoslovenští hráči mířili hokejovými holemi na Rusy, jako by šlo o pušky, a jejich vítězství doma vyvolalo protisovětské nepokoje.

Je tedy jasné, že navzdory de Coubertinovým nadějím kosmopolitismus ani mezikulturní bratrství k lidským bytostem neproniká tak přirozeně jako syrové kmenové emoce. Kmenem může být klub, tlupa, národ. Před druhou světovou válkou fotbalové kluby často obsahovaly etnický či náboženský prvek: v Londýně byl Tottenham Hotspur „židovský“, kdežto Arsenal „irský“. Stopy těchto označení zůstávají dodnes: amsterdamský Ajax bývá provinčními soupeři stále vysmíván jako „židovský klub“. V Glasgow zase kluby dodnes rozděluje náboženská přináležitost: Celtic je katolický, Rangers protestantský.

Společná rasa či náboženství ale není nutností. Mezi hrdiny francouzského fotbalu, kteří zvítězili v Mistrovství světa ve fotbale v roce 1998, byli muži afrického a arabského původu a byli na to hrdí. Většina úspěšných fotbalových klubů je smíšená jako reklamy Benettonu, trenéři i hráči pocházejí ze všech koutů planety, a přece to podle všeho nijak netlumí nadšení lokálních příznivců. V některých zemích je kopaná jedinou věcí stmelující odlišné lidi, šíity a sunnity v Iráku či muslimy a křesťany v Súdánu.

Samozřejmě že většina rozumně uvažujících lidí je tak trochu jako de Coubertin. Kmenové emoce jsou trapné, a když se jim dá volný průběh, tak i nebezpečné. Ze samozřejmých příčin byly po druhé světové válce projevy nacionalistických emocí v Evropě (především v Německu) prakticky tabu. Všichni jsme se stali dobrými Evropany a vlastenecké cítění bylo pro rasisty. Avšak jelikož měl pravdu Koestler, tyto emoce nebylo možné jen tak rozdrtit. Musely si najít nějaký ventil a posloužil jim právě fotbal.

Fotbalový stadion se stal určitou rezervací, kde se tabu ohledně kmenového šílenství a rasové nesnášenlivosti mohou vybít, ale jen po určité meze: když se posměšky vůči příznivcům Ajaxu coby odporným Židům zvrhly ve skutečné násilí, občas doprovázené davovým syčením imitujícím unikající plyn, městské orgány se rozhodly zakročit. Některé zápasy se musely odehrát bez přítomnosti soupeřových fanoušků.

Ne všechna fotbalová utkání jsou naplněna negativními postoji a násilím. Letošní Mistrovství světa ve fotbale by dost dobře mohlo být přehlídkou bratrství a míru. I když vyhraje Německo, dotkne se to už jen nemnoha lidí.

Skutečnost, že sport dokáže rozpoutat primitivní emoce, ale není důvodem k jeho odsuzování. Tyto city jednoduše pouhým přáním nevykořeníme, a tak je lepší umožnit jejich rituální vyjádření, tak jako strach ze smrti, násilí a rozkladu si nachází vyjádření v náboženství či býčích zápasech. Třebaže některé fotbalové zápasy vyvolaly násilí a v jednom případě dokonce válku, mohly posloužit pozitivnímu účelu potlačování našich barbarštějších popudů tím, že je převedly na pouhý sport.

Nechme tedy mače začít a nechť zvítězí nejlepší mužstvo. Což je samozřejmě Holandsko, má rodná vlast.

https://prosyn.org/M2vo5uXcs