0

Finanční panika a Zákon schválnosti

Jedním, často opakovaným, poučením lidové moudrosti je Zákon schválnosti. Postup, který je použit, aby problém “vyřešil”, s sebou nese jen další problémy, mnohdy mnohem, mnohem horší, byl ten původní. Čím blížeji zkoumáme finanční krizi, jenž posledních dvou letech postihla Východní Asii, Východní Evropu a Latinskou Ameriku, tím více nám tyto události připomínají téměř stoprocentní důkaz platnosti Zákona schválnosti.

Třebaže z každé regionální krize byly viněny neschopné vlády rozvojového světa, mnoho z této viny – a snad i většina – ve skutečnosti padá na vrub vyspělých zemí. Tedy konkrétněji, na bankovní regulace ve vyspělých zemích, jež mohou bleskurychle přenášet finanční krize po celém rozvojovém a postkomunistickém světě.

Pravou podstatou nedávné finační krize bylo to, že mezinárodní bankovní půjčky, které se na “nově se rozvíjející trhy” dostaly v letech 1993-96, z těch samých trhů již v roce 1997 utíkaly a stejně tak v roce následujícím. Zemím jako je Rusko nebo Indonésie, Korea či Thajsko v jihovýchodní Asii, anebo Brazílie a Peru v Latinské Americe, bylo v polovině devadesátých let umožněno půjčovat si za velice příhodných podmínek, ale potom, během minulých dvou let, musely čelit panickému stahování financí.

Obrat v politice bankovních půjček byl zdrcující. Podle posledních informací, které shromáždila investiční banka J. P. Morgana, rozpůjčovaly mezinárodní banky do 25-ti rozhodujících nově se rozvíjejících trhů celkem 100 miliard dolarů čistých půjček v roce 1995 (což znamená půjčky mínus splátky), dále 121 miliard v roce 1996, a konečně 46 miliard v roce 1997, aby nakonec v roce 1998 požadovaly zpět v čistých splátkách 95 miliard dolarů. V rozvíjející se části Asie byl obrat tohoto poměru ještě drastičtější: z 81 miliard půjček v roce 1996 na 84 miliard čistých splátek v roce 1998.