0

Finanční farizejství

Na letošek připadá desáté výročí východoasijské krize, která začala v Thajsku 2. července 1997, v říjnu se rozšířila do Indonésie a v prosinci do Koreje. Nakonec se vyvinula v globální finanční krizi, postihla Rusko a latinskoamerické země, například Brazílii, a uvolnila síly, které doznívaly ještě v následujících letech: za její oběť lze počítat i Argentinu v roce 2001.

Nevinných obětí bylo mnoho, včetně zemí, které se do mezinárodních kapitálových toků, jež byly u kořene krize, ani nezapojily. Laos dokonce patřil mezi nejhůře postižené státy. Třebaže každá krize nakonec skončí, nikdo tehdy nevěděl, jak široké, hluboké a dlouhé nadcházející recese a deprese budou. Jednalo se o nejhorší globální krizi od Velké hospodářské krize.

Jako hlavní ekonom a služebně starší viceprezident Světové banky jsem se ocitl vprostřed požáru i debat o jeho příčinách a vhodných koncepčních reakcích. Letos v létě a na podzim jsem znovu navštívil mnohé postižené země, mimo jiné Malajsii, Laos, Thajsko a Indonésii. Bylo potěšující vidět jejich zotavení. Tyto státy teď rostou tempem 5% až 6% či vyšším – ne sice tak rychle jako v dobách východoasijského zázraku, ale mnohem svižněji, než mnozí po odeznění krize považovali za možné.

Nejedna země změnila své politiky, ale způsoby výrazně odlišnými od reforem, na něž naléhal MMF. Mezi ty, kdo nesli nejtěžší břemeno krize, patřili chudí, poněvadž se propadly mzdy a vyletěla nezaměstnanost. Když se země vzpamatovávaly, mnohé kladly nový důraz na „harmonii“ ve snaze napravit narůstající propast mezi bohatými a chudými, městem a venkovem. Daly větší váhu investicím do lidí a zahájily novátorské iniciativy s cílem zajistit zdravotní péči a přístup k financím většímu počtu svých obyvatel a vytvořit sociální fondy, které by napomohly rozvíjet místní komunity.