20

Velká divergence politik

WASHINGTON, DC – V příštích několika týdnech pravděpodobně americký Federální rezervní systém a Evropská centrální banka začnou uskutečňovat výrazně odlišné politiky. Fed je poprvé za téměř deset let odhodlaný zvýšit úrokové sazby. V případě ECB se naopak očekává, že zavede další nekonvenční opatření, aby poslala sazby opačným směrem, i kdyby to znamenalo vystavit dalšímu tlaku některé vládní dluhopisy, které se už dnes obchodují se záporným nominálním výnosem.

Při realizaci těchto politik sledují obě centrální banky domácí cíle, které jim ukládá jejich řídící legislativa. Problém je v tom, že možná existuje jen málo řádných mechanismů – pokud vůbec nějaké –, jak zvládnout mezinárodní důsledky této prohlubující se divergence.

Fed reaguje na pokračující známky robustní tvorby pracovních míst ve Spojených státech a další náznaky, že se ekonomika země zotavuje, byť pouze mírně. Zároveň si Fed uvědomuje riziko pro finanční stabilitu, pokud úrokové sazby zůstanou na uměle nízké úrovni, a proto se očekává, že je po zasedání Federálního výboru pro otevřený trh 15. až 16. prosince zvýší. Tento krok představuje zlomový bod v přístupu Fedu k ekonomice. Rozhodnutím o zvýšení úrokových sazeb totiž Fed nesundá pouze nohu z plynu finančního stimulu, ale také učiní výrazný krok směrem k mnohaleté normalizaci svého celkového postoje k finanční politice.

ECB zatím čelí diametrálně odlišným hospodářským podmínkám včetně obecně loudavého růstu, rizika deflace a obav z dopadu teroristických útoků v Paříži na podnikatelskou a spotřebitelskou důvěru. V důsledku toho šéfové banky vážně uvažují o posunutí diskontní sazby ještě hlouběji do záporného pásma a prodloužení svého rozsáhlého programu nákupu aktiv (jinak známého jako kvantitativní uvolňování). Jinými slovy ECB pravděpodobně rozšíří a prodlouží experimentální opatření, která na plynový pedál finančního stimulu zatlačí ještě silněji.