Typickým znakem evropské extrémní pravice je její rasismus a to, že využívá imigrační otázku ve svůj politický prospěch. Italská Lega Nord, nizozemský Vlaams blok, francouzská Le Penova Front national - to vše jsou příklady stran či hnutí vzešlých ze společné averze vůči imigrantům a prosazujících zjednodušující pohled na to, jak řešit otázku přistěhovalců. Zatímco individua jako Jörg Haider či Jean-Marie Le Pen přicházejí a (nikdy ne dost brzy) odcházejí, otázka rasy a rasismu z evropské politiky jen tak hned nevymizí.
Za rostoucí rasovou roztříštěností v evropských zemích stojí dva faktory: stárnoucí obyvatelstvo a otevírající se hranice. Pravicové i levicové strany soustředěné kolem politického středu schovávají před tímto problémem hlavu do písku, doufajíce navzdory všemu, že otázka imigrace jednou sama zmizí. Ale ona nezmizí, jak dávají tušit americké rasové dějiny. Vztahy mezi rasami stojí ve Spojených státech už dlouhá desetiletí v centru politické debaty, a to až do té míry, že rasové rozpory jsou stejně důležité jako příjem a namnoze navíc určují politické preference a postoje.
Prvním krokem k uchopení rasové politiky je porozumět počátkům a důsledkům rasové nesnášenlivosti, i kdyby to mělo znamenat, že vyjdou najevo nepříjemné pravdy. Ve Spojených státech se o to postaraly rozsáhlé ekonomické, sociologické, psychologické a politologické průzkumy. Vyplynulo z nich, že lidé různých ras si navzájem mnohem méně důvěřují, že bílí jen neradi podporují sociální výdaje, protože jsou vnímány jako pomoc menšinám, a že rasově roztříštěná společenství mají mnohem méně účinnou státní správu, bují v nich korupce, protežování a zločin a je v nich méně produktivních veřejných statků na jeden daňový dolar.
Typickým znakem evropské extrémní pravice je její rasismus a to, že využívá imigrační otázku ve svůj politický prospěch. Italská Lega Nord, nizozemský Vlaams blok, francouzská Le Penova Front national - to vše jsou příklady stran či hnutí vzešlých ze společné averze vůči imigrantům a prosazujících zjednodušující pohled na to, jak řešit otázku přistěhovalců. Zatímco individua jako Jörg Haider či Jean-Marie Le Pen přicházejí a (nikdy ne dost brzy) odcházejí, otázka rasy a rasismu z evropské politiky jen tak hned nevymizí.
Za rostoucí rasovou roztříštěností v evropských zemích stojí dva faktory: stárnoucí obyvatelstvo a otevírající se hranice. Pravicové i levicové strany soustředěné kolem politického středu schovávají před tímto problémem hlavu do písku, doufajíce navzdory všemu, že otázka imigrace jednou sama zmizí. Ale ona nezmizí, jak dávají tušit americké rasové dějiny. Vztahy mezi rasami stojí ve Spojených státech už dlouhá desetiletí v centru politické debaty, a to až do té míry, že rasové rozpory jsou stejně důležité jako příjem a namnoze navíc určují politické preference a postoje.
Prvním krokem k uchopení rasové politiky je porozumět počátkům a důsledkům rasové nesnášenlivosti, i kdyby to mělo znamenat, že vyjdou najevo nepříjemné pravdy. Ve Spojených státech se o to postaraly rozsáhlé ekonomické, sociologické, psychologické a politologické průzkumy. Vyplynulo z nich, že lidé různých ras si navzájem mnohem méně důvěřují, že bílí jen neradi podporují sociální výdaje, protože jsou vnímány jako pomoc menšinám, a že rasově roztříštěná společenství mají mnohem méně účinnou státní správu, bují v nich korupce, protežování a zločin a je v nich méně produktivních veřejných statků na jeden daňový dolar.