0

Ústavní budoucnost Evropy

Minulý týden předložil předseda Evropského konventu Valéry Giscard d'Estaing tzv. ,,kostru" budoucí Evropské ústavy. Bylo v ní vše, co má taková ústava mít: hodnoty, principy, práva občanů, kompetence Unie a jejích institucí, atd. Tento dokument vznikl navzdory tomu, že mandát Konventu jeho členy k psaní ústavy neopravňuje. Podle Deklarace z Nice, na níž jsem jako jeden z účastnících se předsedů vlád spolupracoval, bylo totiž naší úkolem v Konventu jen zjednodušit a restrukturalizovat základní dohody EU.

S pokračující prací Konventu byl náš mandát vlivem mnoha tlaků měněn. Ty přicházely z členských zemí, z občanských organizací a z dopisů, dokumentů a e-mailů z celé Evropy. Náš mandát změnil demokratický tlak. Když i premiér Velké Británie, země, která několik století spokojeně žije s ,,nepsanou ústavou", prohlásí, že by rád viděl psanou Evropskou ústavu v praxi, pak muselo opravdu dojít ke kardinální změně.

Ovšem akademikové jako Ralph Dahrendorf a Joseph Weiler tvrdí, že evropská ústava nedává smysl, poněvadž demokratická ústava předpokládá prvořadost společné identity, která však Evropské unii, v níž dosud převládají jednotlivá národnostní cítění, chybí. Jiné hlasy, například Robert Dahl, jsou zase toho názoru, že demokracie nemůže fungovat bez menších společenství založených na společných zájmech a osobních vztazích. Pro tento názorový směr je Evropa příliš velká na to, aby v ní mohly fungovat doopravdy demokratické společné instituce.

Všechny tyto teoretické námitky je nutno postavit proti faktu, že Evropa už existuje. Vždyť každý den se na evropské úrovni dělají rozhodnutí, která ovlivňují náš život. Nemusí se nám to líbit, ale Evropská unie je součástí našeho systému vlády, jako jsou obce, regiony a celé státy. Otázka tedy nezní, zda Evropa existuje, ale zda jsme spokojeni s tím, jak funguje. Pokud ne, můžeme to napravit a je cestou k nápravě ústava?