0

Evropský deficit vize

Březnové oslavy 50. výročí podepsání Římských smluv přicházejí v příhodném okamžiku. Nyní je totiž vhodná doba, aby Evropská unie ukončila „období reflexe“, které si po odmítnutí evropské ústavy Francouzi a Holanďany sama naordinovala, a aby znovuzahájila unifikační proces, jenž započal před 50 lety v Římě.

Ono období reflexe totiž skutečnou reflexi naprosto postrádalo a vedoucí evropští představitelé nenabídli občanům Evropy žádnou novou, zásadní vizi. Jak by se tedy mělo dosáhnout „znovuzaložení“ (Neubegründung) Evropy, k němuž ve svém prvním parlamentním projevu o evropské politice vyzvala německá kancléřka Angela Merkelová?

Teoreticky existují tři vzájemně si konkurující a diametrálně odlišné vize budoucnosti EU. Někteří lidé stále hovoří o „státu národních států“. Tito myslitelé – kteří jsou často nepřesně označováni za „federalisty“ – odkazují na ústavu jako na nezbytný krok směrem k evropské federaci.

Takovou federaci lze ospravedlnit tvrzením, že morální podstatu národního státu hluboce zkompromitovalo dřívější válkychtivé jednání, případně lze federaci chápat jako praktické preventivní opatření s cílem udržet na uzdě jakékoliv potenciální choutky na nový konflikt. Britský politolog Glyn Morgan navíc uvedl, že robustní koncept panevropské bezpečnosti vyžaduje také panevropský stát a že je ze strany evropských elit nezodpovědné udržovat trvalou strategickou závislost na Spojených státech. S tím souvisí i představa, že pouze silná EU může zachránit „evropský sociální model“.