Bezprostředně po jomkippurské válce v roce 1973 se arabský svět radoval, protože překročení Suezského průplavu egyptskými jednotkami a syrská ofenzíva, která se přehnala přes Golanské výšiny, rozmetaly mýtus o izraelské nepřemožitelnosti. V Izraeli se političtí i vojenští pohlaváři stali terčem ostré kritiky za ztrátu tří tisíc vojáků ve válce, která skončila bez zřetelného vítězství. Premiérka Golda Meirová, ministr obrany Moše Dajan, náčelník štábu izraelských obranných sil (IDF) David Elazar i šéf vojenské rozvědky byli zdiskreditováni a záhy nahrazeni jinými lidmi.
Smysl pro uměřenost převládl až později, paradoxně nejdříve na straně vedoucích egyptských a syrských představitelů. Zatímco komentátoři v Izraeli a po celém světě stále oplakávali či škodolibě oslavovali ztracenou vojenskou nadvládu Izraele, egyptský prezident Anvar Sadat i jeho syrský protějšek Háfiz Asad si střízlivě uvědomovali, že jejich země měly ke katastrofální porážce blíže než v roce 1967 a že je bezpodmínečně nutné vyhnout se další válce. To vedlo až k Sadatovu míru a Asadovu příměří na Golanských výšinách v roce 1974, které od té doby nebylo nikdy porušeno.
Při zpětném pohledu je snadné se ve válce z roku 1973 vyznat. Izrael byl přistižen v nedbalkách, protože kvalitní zpravodajské informace byly v atmosféře přehnané a arogantní sebedůvěry mylně interpretovány. Frontové sektory, které zůstaly téměř bez ostrahy, byly do značné míry smeteny. Egypťané měli skvělý válečný plán a bojovali dobře, zatímco syrské tanky směle postupovaly vpřed a tři dny a tři noci útočily v neutuchajících vlnách. Během 48 hodin se zdálo, že Izrael stojí na obou frontách na pokraji porážky.
Bezprostředně po jomkippurské válce v roce 1973 se arabský svět radoval, protože překročení Suezského průplavu egyptskými jednotkami a syrská ofenzíva, která se přehnala přes Golanské výšiny, rozmetaly mýtus o izraelské nepřemožitelnosti. V Izraeli se političtí i vojenští pohlaváři stali terčem ostré kritiky za ztrátu tří tisíc vojáků ve válce, která skončila bez zřetelného vítězství. Premiérka Golda Meirová, ministr obrany Moše Dajan, náčelník štábu izraelských obranných sil (IDF) David Elazar i šéf vojenské rozvědky byli zdiskreditováni a záhy nahrazeni jinými lidmi.
Smysl pro uměřenost převládl až později, paradoxně nejdříve na straně vedoucích egyptských a syrských představitelů. Zatímco komentátoři v Izraeli a po celém světě stále oplakávali či škodolibě oslavovali ztracenou vojenskou nadvládu Izraele, egyptský prezident Anvar Sadat i jeho syrský protějšek Háfiz Asad si střízlivě uvědomovali, že jejich země měly ke katastrofální porážce blíže než v roce 1967 a že je bezpodmínečně nutné vyhnout se další válce. To vedlo až k Sadatovu míru a Asadovu příměří na Golanských výšinách v roce 1974, které od té doby nebylo nikdy porušeno.
Při zpětném pohledu je snadné se ve válce z roku 1973 vyznat. Izrael byl přistižen v nedbalkách, protože kvalitní zpravodajské informace byly v atmosféře přehnané a arogantní sebedůvěry mylně interpretovány. Frontové sektory, které zůstaly téměř bez ostrahy, byly do značné míry smeteny. Egypťané měli skvělý válečný plán a bojovali dobře, zatímco syrské tanky směle postupovaly vpřed a tři dny a tři noci útočily v neutuchajících vlnách. Během 48 hodin se zdálo, že Izrael stojí na obou frontách na pokraji porážky.