Robert Mugabe je stárnoucí tyran, který bezohledně likviduje zimbabwskou ekonomiku a sociální stabilitu. Podobně jako mnoho dalsích despotů je i on zjevně odhodlán k čemukoliv - včetně násilí a manipulování voleb -, jen aby mohl ke svým dvaceti dvěma letům u moci přičíst několik dalsích. Jeho úplatní nohsledové a vojenstí důstojníci, kteří z jeho zákona neznajícího režimu profitovali, stojí při něm - nejen proto, aby si uchovali své zkorumpované příjmy, ale i ze strachu z odplaty, jež by zákonitě následovala po jejich pádu z mocenských výsin. Navzdory protestům ze Spojených států i Evropy se Mugabemu jeho plán zatím daří, i když s pomocí násilí.
Diktatura je součástí politiky odnepaměti. Dnes ale žijeme ve vzájemně propojeném světě. Cožpak nemůže mezinárodní společenství dnesní diktátory krotit a zabezpečit tak stabilnějsí globální prostředí? Osidná otázka, bezpochyby. Není totiž země, jež by svou politickou suverenitu ochotně postoupila vnějsím silám či volebním pozorovatelům. Tíživé následky diktatur ale vždy přetečou přes hranice do celého světa, ať už v podobě nekontrolovatelného síření nemocí, pohybu uprchlíků, násilí či kriminality. Učinit přítrž destruktivní vládě Roberta Mugabeho a dalsích jemu podobných by proto mělo být jednou z priorit světového společenství.
Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je regionální monitoring - to znamená, že o paralyzování diktátorských režimů by se pokousely sousední země. To je přijatelná myslenka, neboť jakmile nestabilita překročí hranice, jsou sousední země jejím bezprostředním cílem. Jenže sousedé mají zároveň největsí strach postavit se na odpor svému bližnímu. Například Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) se na Mugabeho zlořád stále tváří svolně. Bude-li toto ticho pokračovat, vážným způsobem narusí instituce SADC a vrhne nepříjemné světlo na nejvýznamnějsího vůdce SADC, jihoafrického prezidenta Thaba Mbekiho.
Robert Mugabe je stárnoucí tyran, který bezohledně likviduje zimbabwskou ekonomiku a sociální stabilitu. Podobně jako mnoho dalsích despotů je i on zjevně odhodlán k čemukoliv - včetně násilí a manipulování voleb -, jen aby mohl ke svým dvaceti dvěma letům u moci přičíst několik dalsích. Jeho úplatní nohsledové a vojenstí důstojníci, kteří z jeho zákona neznajícího režimu profitovali, stojí při něm - nejen proto, aby si uchovali své zkorumpované příjmy, ale i ze strachu z odplaty, jež by zákonitě následovala po jejich pádu z mocenských výsin. Navzdory protestům ze Spojených států i Evropy se Mugabemu jeho plán zatím daří, i když s pomocí násilí.
Diktatura je součástí politiky odnepaměti. Dnes ale žijeme ve vzájemně propojeném světě. Cožpak nemůže mezinárodní společenství dnesní diktátory krotit a zabezpečit tak stabilnějsí globální prostředí? Osidná otázka, bezpochyby. Není totiž země, jež by svou politickou suverenitu ochotně postoupila vnějsím silám či volebním pozorovatelům. Tíživé následky diktatur ale vždy přetečou přes hranice do celého světa, ať už v podobě nekontrolovatelného síření nemocí, pohybu uprchlíků, násilí či kriminality. Učinit přítrž destruktivní vládě Roberta Mugabeho a dalsích jemu podobných by proto mělo být jednou z priorit světového společenství.
Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je regionální monitoring - to znamená, že o paralyzování diktátorských režimů by se pokousely sousední země. To je přijatelná myslenka, neboť jakmile nestabilita překročí hranice, jsou sousední země jejím bezprostředním cílem. Jenže sousedé mají zároveň největsí strach postavit se na odpor svému bližnímu. Například Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) se na Mugabeho zlořád stále tváří svolně. Bude-li toto ticho pokračovat, vážným způsobem narusí instituce SADC a vrhne nepříjemné světlo na nejvýznamnějsího vůdce SADC, jihoafrického prezidenta Thaba Mbekiho.