0

Eurozóna nesmí rozhodnutí odkládat

ATÉNY – Německé argumenty proti zavedení eurobondů, rozšíření záchranného fondu eurozóny a zřízení komplexního systému ekonomického řízení jsou transparentní a snadno pochopitelné. Jsou ale správné?

Němci se obávají, že tyto inovace by vedly ke zvýšení domácích výpůjčních nákladů a k přímým a nepřímým fiskálním převodům do chudších zemí. Dále varují před morálním hazardem plynoucím z oslabování tlaku na předlužené země, aby si daly své finance do pořádku. Zatřetí se odvolávají na těžkosti související s Lisabonskou smlouvou a ústavami, jež by se projevily při vytváření pravidel a postupů simulujících „fiskální unii“. Konečně, nutný posun evropského sjednocování, aby se legitimizoval nevyhnutelný zásah do suverenity předlužených zemí, by se nakonec mohl dotknout i svrchovanosti Německa.

Na druhou stranu neochota akceptovat sílící konsenzus, že fiskální unie je klíčem k řešení dluhové krize, vydává eurozónu a Německo všanc vážným rizikům. Lpění na polovičatých opatřeních zjitřuje netrpělivost trhů a ponouká k čím dál důraznějším spekulativním útokům, a to nejen proti slabším zemím na okraji, ale i proti zemím jádra eurozóny s ratingem AAA – třeba proti Francii a nakonec proti samotnému Německu –, jejichž bankovní sektory mají v držení obrovské objemy dluhu zemí z periferie.

Slábnoucí bankovní poměry skutečně vystupují na povrch jako zásadní hrozba pro ozdravení a stabilitu eurozóny. V případě suverénních úpadků navíc může cena za záchranu bank dalece převýšit náklady na emisi eurobondů či zřízení rozumného transferového režimu. Investory je nutné ujistit, že výdaje za dluhovou službu jsou pod kontrolou a že na objemy dluhů a meze schodků se důsledně dohlíží, aby se minimalizovala rizika platební neschopnosti a zpevnila schopnost bank vytvořit základy pro udržitelný růst.